To zvládnu. Na nohou mám lyže, na nichž Stanley Hayer dojel desátý v kombinaci a patnáctý ve slalomu na olympiádě v Salt Lake City 2002. "Pak ti je prodám. Za litr vodky. Ne, za dva, maj‘ dobrý vázaní," volá na mě jejich majitel, jeden z favoritů šampionátu.
"Rozsekej je," přidává se Tomáš Kraus, který už letos získal Křišťálový glóbus vítěze Světového poháru. A rozsekal často sám sebe – s bolavým kolenem se jen těžce vyškrábe do postele v patře srubu, kde bydlí.
Řach! Startér kopne do spouštěcího mechanismu jako na popravišti. Železná branka bouchne o led a vypustí nás do boje.
"Hlavně start. Je to úzký, už se blbě předjíždí," radil mi Kraus, mohutný svalovec, mistr prvního záběru. Jeden "bruslící"odraz a rychle ohnout hřbet do "vajíčka“, ideálního sjezdařského postoje. První skok se sešlápne, letem ve vzduchu byste ztratili desetinky.
Strkačka o pozice se mě netýká, kontroluju to zezadu. "Bacha, ať nezachytíš o síť po straně, roztrhla by tě," varoval mě Kraus.
První padák, prudká zatáčka, pak "velbloud"– tři drobné skoky, zase sešlápnout, pak hupanec dolů. Opatrně, dopadá se do traverzu, pod ním ostrá zatáčka, trať se mezi brankami zužuje. Uf – trefil jsem to.
Další skok. Další padák. Zatáčka. Umělý skok. Ještě jednou hop, skrčit se a řítím se do cíle. Trvalo to necelou minutu. Zhluboka vydechuju, krev buší ve spáncích, necítím nohy. Až si to tu borci rozdají, budu jim fandit v tichém obdivu. Zaslouží si ho.
