Raději řekněme: střípky Bauerovy kariéry do sebe v tomto roce podivuhodně zapadly. Poprvé z nich složil kompletní mozaiku. Za excelentního technika platil už dřív. Ctižádost měl odjakživa.
Ale neměl klid. „Nikdy jsem nemohl zjistit, jak dlouho můžu udržet formu. Většinou mi skončila nemocí nebo vynucenou přestávkou. Teď konečně drží delší dobu,“ libuje si.
Jeho předloňská tvrdá příprava s částí německé reprezentace byla nyní umocněna vydařeným tréninkem v centru českého týmu. Po dvou operacích, kdy přišel o mandle a kdy mu lékaři zalátali koleno, je navíc absolutně zdravý. Takový pocit dávno nepoznal.
Jeho podpůrný tým dosáhl absolutní profesionality, od servismana Fouska přes kouče a psychologa Petráska až po lékaře Koldovského. Ten ostřížím zrakem hlídá, aby Bauera opět jednou nezlikvidovala nemoc.
„Dostává kupu léků na zvýšení obranyschopnosti. Co běžný člověk dostane za deset let, naši závodníci jedí v podstatě pořád. Imunologové mě za to asi proklejí,“ tvrdí lékař, okamžitě však dodává: „Snažíme se udržet jeho formu, ale nikdy nejdeme úplně na hranu. To by bylo balancování nad propastí.“
Nejen z norského tábora zazněly spekulace, zda je Bauer „čistý“, když najednou o tolik poráží svět. Ale kdo dobře zná perfekcionistu z Božího Daru, hned podobné hlášky odmítá.
Právě domácí zázemí na Božím Daru, kde letos napadl včas sníh a kde Bauer vybíhá do tréninkové stopy přímo od svého domu, je dalším důležitým kamínkem Bauerovy mozaiky.
„Pěkné Vánoce, které jsem strávil s rodinou, mě dobře naladily. Na Tour jsem se díky nim těšil,“ vyprávěl.
„Má už hotový barák, dvě krásné děti, rodinu v klidu. Může si bez vedlejších starostí sám řídit kariéru,“ říká jeho tiskový mluvčí Radek Smekal. „A když si něco usmyslí, tvrdě za tím jde.“
Dodatečnou injekcí adrenalinu, ženoucí ho k titulu z Tour de Ski, byla i zloba na zmatená pravidla FIS, jež Bauera připravila o některé prémie z úvodních etap. „Jsem startovací,“ říká o sobě. Teď už má kolem sebe správné společenství lidí, co jeho občasný vztek dokáží usměrnit.
Kouč Miroslav Petrásek proto mohl na vrcholu sjezdovky Alpe Cermis s úsměvem vyprávět: „Máme výborný servisní tým a vynikající sportovce. Moc jim neškodíme a necháváme je dobře si zazávodit.“ Lukáš Bauer si zazávodil pro titul nejlepšího světového běžce na lyžích.
Nastolil ve svém sportu vládu jednoho muže.
Nikdo není dokonalý: král neumí sprintyChce vyhrát každý závod. Jen v jedné disciplíně je Lukáš Bauer mírnější. Sprinty mu kazí bilanci. Při Tour de Ski kraloval nebo byl mezi elitou všech delších závodů, dokonce na nich sbíral rychlostní prémie. Proč neumí právě sprinty? „Jako byste chtěli nutit atleta, který běhá deset kilometrů, aby nastoupil na sprint. Někdo má v sobě danou rychlost, jiný vytrvalost. A natrénovat to druhé nejde,“ říká další běžec na lyžích Jiří Magál. „Jestli bych nechtěl obětovat kus vytrvalosti? Abych byl průměrný v obojím? To ne,“ říká Bauer. Připouští, že je pro něj teoreticky snazší vyhrát olympijské zlato než se ve sprinterském klání vejít do desítky. „Sprint nemám vrozený.“ Kouč Petrásek vysvětluje: „Jeho sprinterské dispozice byly vždycky slaboučké, když jsme spolu šli běhat, v závěru jsem ho vždycky předběhl. A navíc v době, kdy jsme začínali, sprinty nebyly, nespecializovali jsme se na ně, schopnosti se nerozvíjely. Jeho doménou je patnáctka, sprinter z něj nebude. A něco měnit ve třiceti, to nejde.“ Sprinteři-specialisté jsou většinou vysocí chlapíci, i přes 180 centimetrů. V Česku se na rychlostní disciplínu zaměřují třeba Aleš Razým a Dušan Kožíšek. „To je typický sprinter. Přišel od sdruženářů, má obrovskou výbušnost, dynamiku.“ Bauer má zase jiné přednosti. |
