Jan Hudec

Jan Hudec | foto: Miloslav Jančík, MF DNES

Hudcovi sezona nevychází podle představ. Budu válčit dál, říká sjezdař

  • 0
Sjezdař Jan Hudec neprožívá sezonu, jakou si přál. Vylepšit ji chce o víkendu v Norsku.

Od Svatého Mořice si Jan Hudec hodně sliboval. Na minulém světovém šampionátu v roce 2003 tu vykřičel do lyžařského světa své jméno, sedmé místo v Super G bylo pro jednadvacetiletého sjezdaře závodícího za Kanadu první velký výsledek.

Uplynulo čtrnáct let a rodák ze Šumperku závodící od letoška za Českou republiku toužil pozvednout zatím nevydařenou sezonu a připomenout sobě i ostatním, že v oblíbeném švýcarském středisku umí jezdit rychle. Ale nevyšlo to, 32. místo v Super G a 38. místo ve sjezdu není nic, co by bronzového medailistu ze Soči mohlo uspokojit.

Jenže Hudec nemá čas se trápit, žije v poklusu. Ze Svatého Mořice jel celou noc domů na Hanou a hned ráno představoval novinky Olomouckého půlmaratonu, jehož se stal patronem. K tomu na svahu v nedalekých Hlubočkách dováděl s dětmi, které se zapojily do projektu Lyžování s Janem Hudcem.

A hlavně přemítal, jak zrychlit na posledním závodě světového poháru v Norsku, který startuje už dnes. „V Kvitfjellu jsou na programu dva sjezdy (dnes v 11.15 a zítra ve 12.00) a jeden Super-G (neděle, 12.00). Většinou tam bývají dobré podmínky, líbí se mi to tam a mám šanci něco zajet,“ věří Hudec.

Před čtrnácti lety jste ve Svatém Mořici zazářil, jak budete vzpomínat na letošní návrat?
Bylo tam nádherně, neskutečný zážitek, až na to, že jsem chtěl být rychlejší. Fyzicky jsem se cítil dobře a věřil jsem tomu, že dosáhnu něčeho lepšího a do patnáctky se vrazím. Jak jsme viděli, byli tam velmi talentovaní závodníci a malé časové rozestupy v první třicítce, takže bylo těžké se tam narvat. Ale věřím tomu, že se tam ještě dostanu. Budu válčit dál.

Sezona vám zatím nevychází podle představ ani ve světovém poháru. Čím to je?

Pořád se trochu trápím s lyžemi. Snažím se zjistit i jiné možnosti, jestli to nejsou i lyžáky. Je to jako při závodění s auty – devadesát procent času testujete kola, nápravy i různá nastavení a v lyžování je to skoro to samé. Akorát jsem si myslel, že to letos máme trochu víc v cajku, jenže s tím bylo o dost víc práce, než jsem čekal. To mě na jedné straně zklamalo, ale zase je to větší výzva, a až se něco povede, o to větší bude hurá. Podporu od Stöckli mám, pomáhám jim s vývojem a oni jsou nadšení, že se na mě mohou spolehnout jako na závodníka. Rád bych byl rychlý hned a skočil třeba na jiné lyže. Ale rok ještě vydržíme, postavíme něco, co pojede, a výsledky budou.

Kolik párů lyží už jste letos stihl vystřídat?
Testování materiálu pořád ještě probíhá a nejvíc komplikované bylo, že jsme vždycky něco zkoušeli ještě těsně před závody. Museli jsme i několik lyží vyhodit, byla tam nějaká vada z továrny, ale nakonec jsme před třemi týdny dostali osm párů úplně nových lyží, které jsme museli znovu nabrousit a pětadvacetkrát nebo třicetkrát jsme je mazali, než jsme je dali na sníh. Snažili jsme se je rozjezdit, ale nakonec jsme stejně jeli na jediných starých lyžích, které jsme měli. I na mistrovství světa jsem ještě před závodem zkoušel různá nastavení. Cítím, že už to máme pro závody v Norsku téměř vyladěné. Musím být fyzicky připravený, abych něco zajel a ukázal, že jsme na správné cestě pro příští rok.

Takže příští sezonu budete pokračovat?
Asi jo.

Nemrzí vás, že místo abyste se soustředil na závodění, řešíte materiál a pomáháte s vývojem lyží?
Samozřejmě jsem chtěl jezdit vepředu. Ale je to další výzva, a když se podaří obě dvě věci, bude to nejlepší stav. Uvidíme, nechci se plácat někde na čtyřicátém místě, takže kdybych si nevěřil a neviděl světlo na konci tunelu, tak bych šel přímo do vývoje a nemusel už závodit. Ale protože vím, že produkt je dobrej, a pokud jsem v pohodě fyzicky, jsem schopnej zajet rychlej závod, musím to zkusit.

Jak to snáší vaše hlava?
To je na tom to nejtěžší. Psychika, to je denní boj. Ráno se probudím a bolí mě koleno, ještě než se vůbec postavím na nohy. Otočím se v posteli a cítím to. Musím se ale přesvědčit, že koleno mě sice bolí, ale je silné a v pohodě. A jdu do toho. S každou jízdou, každou přípravou, každým rozježděním si představuju, že to jsem schopnej udělat. Tělo sice občas říká něco úplně opačného, ale byl jsem v té pozici už několikrát, takže vím, jak na to. S tím, jak roky přibývají, to však bývá těžší a těžší a klouby víc a víc bolí. Ale pokaždé, když se mi podařilo vrátit, přišel nějaký velký výkon. Na to se těším a v to doufám.

Sezonu chcete zakončit na finále světového poháru v americkém Aspenu?
Zatím nevím, jestli se tam se svými body dostanu. Ale pak mě čeká ještě mistrovství Česka ve Špindlu. Tam si nabrousím slalomky, obřačky a půjdu si to rozdat s mladými.

Minulý týden jste si v Hlubočkách u Olomouce zajezdil aspoň s těmi nejmenšími. Co vás vedlo k projektu Lyžování s Janem Hudcem?
Zaprvé jsem chtěl ukázat, že jsem sem nepřišel jenom jezdit posledních pár roků za Česko, zkusit získat podporu, nic nedávat zpátky a pak zapomenout. Opravdu tady chci podpořit lyžování, protože v něj věřím. Je to fantastický rodinný sport, důležitý pro děti a jejich vývoj a také do života – vyjet i jen jednou za rok s kamarády na chalupu a umět lyžovat je super. Pro mě bylo důležité takový projekt podpořit. Nikdy nevíme, kdo bude další talent, kdo bude další Ondra Bank, Honza Hudec nebo Šárka Strachová. V Hlubočkách jsme měli v pilotním projektu pár škol a už jsem tam viděl spoustu talentu u dětí, které ještě nikdy nelyžovaly a za pět dnů už to švihaly. Talent je všude, jen ho musíme podporovat, abychom ho vybudovali.

Zapojilo se padesát dětí z druhých tříd. V sedmi, osmi letech je nejlepší začít?
Vybrali jsme takový věk, protože děti ještě nejsou zaměřené na jeden sport a na druhou stranu rozumějí, co po nich instruktoři chtějí, a také ještě poslouchají. Je to perfektní stav. A hrozně rychle se učí. Jsou s kámoši na svahu, každý chce toho druhého překonat a tím se učí i navzájem. Ti, co už umějí lyžovat, dělají kroky kupředu a ti, co stáli poprvé, se za týden lyžovat naučili. Je to nádhera pro učitele, rodiče i děti, které na sebe mohou být pyšné, že to zvládly a něco se naučily do života.

Vzpomněl jste si přitom na své začátky?
Bylo to něco podobného. Když jsme v roce 1982 utekli a byli jsme čtyři roky v Německu, nebyly tam hory a jezdili jsme lyžovat do Rakouska. Když mi bylo pět nebo šest, tak jsme odešli do Kanady. Přistáli jsme v Calgary, asi půl hodiny od Skalistých hor, tři tisíce metrů nad mořem, světové lyžování a místo toho, abychom se usadili tam, odstěhovali jsme se hodinu a půl daleko na rovinu. Tam jsem se naučil lyžovat a závodit v místě, které se jmenuje Canyon Ski Area, parkovalo se nahoře a lyžovalo se dolů do kaňonu k řece. Jen pár svahů a vleků. Když mi bylo kolem jedenácti, začali jsme jezdit do hor a tam jsem se naučil zbytek. Základ jsem tedy získal v malinkém středisku. Nezáleží totiž na tom, jaký je tam terén a nadmořská výška, ale jakou kulturu máte kolem sebe. Dobrou rodinu, která vás podporuje, a kamarády, s kterými se všechno naučíte.

Stal jste se i patronem Olomouckého půlmaratonu. Proč?
Vyrůstal jsem ve sportu a běh byl základ. Lyžování není nejlevnější a právě běh je ten nejlepší sport na světě, protože je dostupný pro všechny – i když budete skoro nazí a bez bot, a přesto můžete jít běhat. Půlmaraton je skvělá šance pro Olomouc, nabízí více lidem možnost změnit kulturu našich rodin a našich dětí.

Loni jste předával medaile účastníkům rodinného běhu. Jak se vám líbila atmosféra?
Bylo to opravdu neskutečné, hlavně na náměstí, to je krásné místo. I pro mě, nikdy se nenudím, když jdu v Olomouci po náměstí. A pro lidi, kteří tu nebydlí a jdou na půlmaraton, to musí být úžasné. Když se dají dohromady tisíce lidí a mají ten samý cíl, jde z toho velká energie, velká síla a je to něco kouzelného. Zúčastnit se toho letos by bylo super a běžet s dětmi je možná ještě lepší, protože se na nich opravdu dá vidět radost, jak běží kvůli tomu, že milují pohyb. Pro mě by bylo super, kdybych mohl to kouzlo zažít taky.

Máte po tolika operacích kolen běh součástí přípravy?
Když jsem byl malý, běhal jsem hrozně moc a rád jsem se na škole účastnil závodů. Když mě trénoval taťka, práskal nade mnou bičem, abych běhal, trénoval jsem těžce a mám to ve své minulosti. Po operacích jsem spíš jezdil na bruslích a na kole. Ale rád bych teď natrénoval i běžecké nohy a připravil se.

Takže půlmaraton je váš cíl?
V mladí jsem běhával deseti-, patnáctikilometrové závody. U maratonu je pro mě šílené o tom jen přemýšlet a mám velký respekt k lidem, kteří ho dokážou uběhnout. Ale vím, že zvládnout těch deset, patnáct kilometrů je ve mně. Zkusím se připravit, ale tentokrát to vidím spíš na rodinný běh. Mám malé děti, rád bych je dal do vozíku, abych se měl o co opřít, a poběžím s nimi. Chtěl bych přemluvit i Ondru Banka, který také má malé děti, tak je snad dáme do kočárku a oběhneme to s nimi. Už teď trénuju, abych byl připravený.


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž