„Baník Most, to je značka. Nestalo se nic, co by mělo poškodit moji kariéru,“ řekl 49letý Peter Dávid, bývalý kouč slovenské mužské reprezentace, který na lavičce nahradil klidnějšího krajana Ľuboše Hudáka.
Kdo vás do Mostu zlákal?
Známe se dlouhé roky s předsedou klubu Rudolfem Jungem. Byl jsem se tady podívat už na Challenge Cup, potom mě pozval ještě na jeden zápas. A tým jsem viděl hrát třikrát v Prešově. Rudy se mě zeptal, že když jsem teď doma, jestli bych byl ochotný přijít. Řekl jsem mu, že jasně, že rád pomůžu. Vím, co od něj očekávat, takže jsem měl dost lehké rozhodnutí.
Most tedy pro vás není málo?
Bohužel jsem měl jinou představu před touhle sezonou. V Prešově jsem dostal dvouletou smlouvu, ale potkala nás smůla, v Lize mistrů jsme narazili na Brest, v Poháru EHF pak na Melsungen. A šéf, co klub vlastní, s tím byl nespokojený a musel jsem skončit. Jenže já jsem velmi emocionální člověk a házená mi chyběla. Most spadl z čistého nebe, ani jsem neváhal.
Už jste zmínil mosteckého šéfa Junga, s nímž jste hrál v Dukle, Písku a juniorském nároďáku. Střílel jste mu hodně gólů?
To je jasné! Sice byl talentovaný brankář, ale měl vážné problémy s mými střelami, které k němu letěly několik sekund.
Jak dlouho v Mostě zůstanete?
Zatím je dohoda do léta, to je logické. Moje rodina dál žije v Německu. Pak se uvidí. I podle toho, jestli moje práce bude mít úspěch.
Uživíte rodinu v Německu z mosteckého platu?
Dá se to nějak skloubit. To je moje politická odpověď (smích).
Vedl jste nejen muže, ale před léty i ženy. Jaké jsou rozdíly?
V sezoně 2006/07 jsem byl rok a třičtvrtě v Sulzbachu, přebíral jsem ho po Kuťkovi (bývalý kouč Mostu), ze 3. ligy jsem ho dotáhl do bundesligy. V ní jsme první dva zápasy vyhráli, dalších sedm prohráli a mě to stálo pozici. Já se tehdy u žen učil, vedl jsem multi-kulti tým, kde byly holky z Běloruska, Rumunska, Islandu, Dánska nebo Litvy. Až tenkrát jsem pochopil rozdíly, na ženy se musí psychologicky.
V bundeslize jste vedl i muže Grosswallstadtu. Jaké je trénovat v nejlepší soutěži světa?
Úžasné! Hlavně jsem si užíval sezonu 2010/11, kdy jsme v Poháru EHF došli do finále. Hodně jsem se naučil. A díky atmosféře je každý zápas v bundeslize něco vzrušujícího, to bych přál každému zažít.
I mostecké publikum je vyhlášené. Jak se na něj těšíte?
Zdejší hala je tím velmi známá, mají fanklub a jsou bouřliváci. Jsem fakt zvědavý, jaké to bude na střídačce. Ale v podstatě to při zápase ani nevnímám, protože je člověk koncentrovaný na svůj mančaft, na soupeřky. Sice mám rád bouřlivou kulisu, ale někdy mi to i vadí, protože nemůžu říct hráčce nějakou důležitou věc. Budu diváky žádat, aby v oddechových časech tolik nekřičeli (smích). Dokonce se mi v Grosswallstadtu podařilo zajistit, že ztišili při time-outu muziku. Ale můžeme být rádi, že máme takové diváky, moc se na ně těším.
Jaké budou cíle Mostu s vámi na lavičce?
V létě jsem se stal slovenským mistrem, jako jediný mám tuto poctu jako trenér i hráč. Český mistr jsem byl s Duklou jako hráč, takže mi zbývá stát se českým mistrem v roli kouče. To je první meta.
Jaký styl hry vyznáváte?
Velmi rád vycházím ze zabezpečené obrany, tam chceme položit základ, pak se co nejrychleji přesunout do protiútoku. Chceme velmi dobře ovládat minimálně dva obranné systémy, abychom soupeře dostávali do nové situace. Samozřejmě, že diváci se mohou těšit, že se budeme co nejrychleji dostávat do útoku, ale nebudeme žádným způsobem ukvapení.
Přinesete do hry Andělů prvky německé házené?
Já vlastně nemám tušení, jak se v Česku trénuje. Jdu si tím stylem, který se na mě nalepil v Německu. Získal jsem tam licenci B i A, já se tam vyvinul. Kromě Dušana Poloze (bývalého kouče Andělů), který vedl na Slovensku jednu přednášku kvůli prodloužení licence, jsem nezažil žádného jiného kouče odsud vést trénink. Vždyť já jsem dvacet let pryč, už od roku 1995.
První trénink Mostu jste vedl velmi impulsivně. Je to váš styl?
Já jsem velmi emociální. Jednou jsem dokonce skončil až na prsou, když jsem uklouzl. Dali jsme gól, já se rozběhl a spadl. Ale to je velmi velmi dávno. Strašně to prožívám. Já vlastně s nimi hraju.
