Jakmile se koncem září trochu probral z narkózy, okamžitě psal reprezentačním trenérům, ať s ním na kvalifikaci vůbec nepočítají. Filip Jícha hned věděl, že jeho absence bude delší než uváděných šest týdnů. „Celý proces se trochu prodloužil,“ líčí pro iDNES.cz. „Ale já si říkám: Bude to dobré, akorát to bude trvat dýl.“
Jícha v minulé sezoně senzačně dobyl s Kielem v posledním kole německý titul, zahrál si finále Ligy mistrů. Ale byly to úspěchy vykoupené bolestí. Kotník mu nedovoloval vůbec trénovat, nepomohla ani letní pauza. Od začátku nového ročníku česká hvězda tušila: Takhle ne. „Muselo se s tím něco udělat,“ souhlasí.
Nyní tak je házenkářský kanonýr v dlouhodobém stavu nemocných. Po dlouhých sedmi letech! Přesto zůstává optimistou. Těší se, jak si na špičkové klinice vydře zpátky optimální formu. A zjišťuje, jak dobré fanoušky ve „svém“ Kielu má.
Od vaší operace uplynul měsíc. Jednoduchá otázka: Jak jste na tom?
Minulý pátek jsem odhodil berle - podle plánu jsem je měl mít čtyři týdny, takže to šlo o týden rychleji. Stav kotníku je skvělý, žádná bolest, žádný otok. To mi dělá radost. V pondělí jsem odjel na kliniku do jižního Německa k fyzioterapeutovi německého fotbalového nároďáku, jezdí za ním i tenisti a další sportovci. Je to dobré místo, abych se věnoval jen svému tělu a tréninku. Přesně tak, jak chci.
Kamínky, které lékař vyndal z operovaného kotníku Filipa Jíchy.
Takže jste sám, bez rodiny? Manželka a děti zůstaly v Kielu na severu Německa?
Pro všechny zúčastněné je to dobře (úsměv). Zatímco kluci z týmu byli poslední měsíc neustále na cestách, já zůstal doma. To byl bonus. Teď bydlím na hotelu, i když klinika má i svoje pokoje. Na víkendy bych chtěl jezdit do Česka, do Plzně to je asi 170 kilometrů. Takže čas využiju, uvidím rodiče, kamarády. Budu trošku pendlovat.
Přes týden bude váš program vypadat jak?
Pořád se něco děje: posiluju, zkouším zatížení nohy. Můžu normálně chodit, ale ne skákat ani běhat. Náplň příštích čtyř týdnů je jasná, intenzita se musí se o dost zlepšit. Tak, abych byl 8. týden od operace schopný skákat a dopadat na nohu. Pak plánuju dva týdny tréninku a začátkem prosince se vrátím naplno. 3. prosince máme zápas, ale já ho asi ani nechci stihnout. Chci se vracet opravdu zdravý.
Takže součet dává dohromady přinejmenším deset týdnů, ačkoli se po vaší operaci mluvilo o šesti...
Původní odhad čerpal jen z počítačové tomografie. Klubový lékař, který mě operoval, mi po probuzení řekl, že to musel trochu opravit a že ví, co mě trápilo. Nejhorším scénářem je tříměsíční pauza. Dva a půl měsíce to bude určitě.
Proto se chcete léčit v plné koncentraci mimo vaše bydliště?
Trenér by se mě pořád ptal, jestli už je to lepší, jestli už můžu aspoň při některých cvičeních stát v obraně a tak... Chci v klidu čtyři týdny pracovat a pak se vrátit připravený. Za půl roku se na můj kotník nikdo ptát nebude. Natož za dva roky.
Zažíváte první vážné zranění po sedmi letech. Jak to snášíte?
Tohle zranění je pouze účet za minulou sezonu, kdy jsem neměl hrát. Ale vůbec nelituju! Zaplatil jsem titulem a postupem na mistrovství světa, i když jsem poslední zápasy neodehrál kvalitativně tak, jak bych si představoval. Vůbec jsem netrénoval, jen jsem hrál. Cítil jsem, že konzervativní léčba nemá takový efekt.
Měl jste jasno, že se operaci nevyhnete?
Docela přesně jsem věděl, že s kotníkem něco musí být. Mohl jsem si oddechnout, že to je opravitelné; mám slušnou šanci, že budu zase úplně v pohodě. Takže můj postoj je: OK, sedm let jsem hrál, teď si vezmu timeout pro sebe a pro své tělo. Proto jsem měl jasno, že chci sám odjet někam na kliniku.
Tři vážná Jíchova zranění v kariéřeJako mladík: v 18 letech si přetrhl svazek nervů na pravé, střelecké ruce. To byla jeho nejdelší pauza. Jako známá tvář: když přišel v 25 letech do Kielu, poranil si koleno. Těžký start angažmá: „Nikoho jsem tu totiž neznal.“ Jako kapitán Kielu: nyní je Jíchovi 32 let. V klubu je tváří číslo jedna, o to víc kouče jeho dlouhý výpadek po operaci kotníku bolí. |
Chodil jste předtím na zápasy Kielu aspoň jako divák? To musel být úplně nový pocit.
Bylo to zvláštní, ale na jednu stranu je docela hezké přijít do haly a jen si užít zápas a atmosféru... Získal jsem ještě větší obdiv k našim fanouškům, jak moc jsou oddaní. Když jsem je viděl v hledišti, byl jsem pyšný, že můžu nosit dres Kielu.
Takže žádné „cukání v nohou“, jak zranění sportovci často v roli marodů říkají?
To ne. Svým způsobem jsem si to užíval - jsem se situací absolutně srovnaný, chtěl jsem vyřešit svůj „účet“ za minulou sezonu. Snažím se držet si odstup, nevstupovat do emocí. Aby se mi nestalo, že budu koukat na náš vyrovnaný zápas a budu z toho na kapačky... Třeba náš duel v Německém poháru jsem vůbec neviděl, byl jsem tou dobou na večeři. Jen jsem psal tiskovému mluvčímu, jak hrajeme.
Příští čtvrtek začíná reprezentace kvalifikaci o Euro 2016, čekají ji těžké zápasy ve Francii a s Makedonií. Vaše účast nepřicházela v úvahu?
Trenérům Honzovi Filipovi a Danu Kubešovi jsem to oznámil hned, jak jsem se po operaci probudil: Budete se muset obejít beze mě. Věděli, že to jinak nepůjde. I kdyby léčba trvala původních šest týdnů, stejně bych kvalifikaci nestihl.
Jistě se vás ptali na to, že se v lednu hraje mistrovství světa v Kataru.
Věřím, že šampionát v ohrožení není. Pokud by nastaly nějaké komplikace a nestihl bych odehrát ani jeden zápas v Kielu, není možné, abych odcestoval na mistrovství světa. Ale máme rezervu, i při špatném scénáři aspoň dvou týdnů.
Zpátky ke kvalifikaci: budete chybět vy, tři zraněné levoruké spojky, teď vypadl i mladík Bečvář... To nezní jako dobrý start pro nové kouče.
Když uvážíme, kolik a jakých hráčů nám chybí, jsme v těch dvou zápasech obrovský outsider. Ve Francii bychom jím byli i v plném složení a s top formou všech hráčů. Ale i doma s Makedonií by teď výhra znamenala malý sportovní zázrak. Naší šancí jsou diváci ve Zlíně: když vytvoří pekelnou atmosféru, třeba to mladé hráče ponese k nadstandardnímu výkonu. To by nám mohlo dát křídla.
