Jícha: Do postele jsem šel v sedm ráno

  • 2
Praha - Český reprezentant Filip Jícha vystoupal na jeden z evropských házenkářských trůnů. Jeho tým, bundesligový TBV Lemgo, totiž o víkendu získal prestižní Pohár EHF, když ve finále zdolal Göppingen. "Oslavy byly hodně bouřlivé," řekl český hráč v rozhovoru pro internetový server ČSH.

Jaké byly oslavy? Pravděpodobně velmi bouřlivé?
To rozhodně ano. Všechno to začalo vlastně už v hale. Pár sekund před koncem už někteří fanoušci skákali na hrací ploše, pak přišly ke slovu tradiční šampáňa, takže ven jsme se dostali asi tak až za dvě hodiny. Pak nás všechny odvezli na náměstí do centra města, kde bylo již připravené pódium a tam jsme spolu s tisícovkami fanoušků slavili prakticky až do rána. Byla to opravdu paráda a přiznám se, že jsem něco podobného ještě v životě nezažil.

A v kolik hodin jste se dostal do postele?
Myslím si, že bylo tak asi sedm ráno. Ještě před tím jsme se ale s klukama jsme se domluvili, že se sejdeme zase ve dvanáct na oběd a budeme pokračovat. Jenže když jsem ve tři čtvrtě na dvanáct probral z mrákot, tak jsem měl na mobilu asi deset esemesek od mých spoluhráčů, že prostě nejsou schopni vstát, tak se to celé o hodinu a půl odložilo. Nakonec jsme se ale sešli, každý si dal pivko na spravení a byli jsme v tom zase… (smích)

Ve finále proti vám stál v brance Göppingenu spoluhráč z české reprezentace Martin Galia. Stihli jste si po utkání vůbec promluvit?
Samozřejmě. Sešli jsme se až vzadu v kabinách a pokecali jsme.

Vy jste byl v prvním zápase finálové série nejlepším střelcem Lemga. Bylo to proto, že "Galoše" znáte z reprezentace a víte, jak na něj?
Upřímně řečeno se domnívám, že to byla spíš moje klika a štěstí, než nějaká promyšlená střelecká taktika. Göppingen hrál v tom prvním utkání takovou hodně vysunutou obranu a já se díky tomu měl hodně volného prostoru, čehož jsem taky využíval. V odvetě to bylo ale už všechno úplně jinak. Zatáhli to a najednou to byl problém dát gól. Navíc Martin chytal opravdu skvěle, a i když jsem měl celou řadu pokusů, tak nakonec jsem mu dal jen dva góly. Po zápase jsem mu ze srandy říkal, že kdyby si vzal na sebe lapačku a vyrážečku, tak bude mít podobná procenta úspěšnosti, jaké mají hokejoví gólmani. Kdyby ho Göppingen neměl v brance, tak oba zápasy prohrál o pět šest bodů. Takhle to byl furt nervák.

Schoval jste si nějaký suvenýr z onoho památného finále?
Určitě si schován dres, navíc jsme dostali trička pro vítěze a medaile. A na konci sezóny máme každý slíbené fotoalbum s fotkami z oslav. Doufám, že tam nenarazím na nějaké překvapení… (smích)

A co třeba například míč? Nechtěl jste ho ukořistit na památku?
To mě vůbec nenapadlo. Těch poslední pár sekund utkání mám naprosto rozmazaných. Vím, že lidi hrozně řvali a najednou jsme se všichni začali objímat a pak už vlastně nevím nic. Natož abych se zajímal, co se stalo s balónem.

Zisk Poháru EHF je zřejmě vaším největším osobním sportovním úspěchem. Je to tak?
Když to beru na té klubové úrovni, tak jednoznačně. Kolik lidí na světě se může pochlubit tím, že vyhráli některý z evropských házenkářských pohárů. Ten pocit, který jsem zažíval bezprostředně po skončení finále je naprosto neopakovatelný a vlastně kvůli tomu se dělá sport. Teď jen doufám, že podobnou euforii prožiju i po baráži o postup na mistrovství světa 2007 v Německu. Pak už bych byl naprosto spokojený!