Za magickou hranici v házené považuje deset branek v utkání. Letos ji překonal ještě jednou: týden po Kopřivnici smetl Vítkovice dvanácti přesnými zásahy. Skromně však prohlašuje, že od něj se čeká víc gólů než od ostatních, takže jsou pro něj důležitější body v tabulce. „Tohle stavím výš, jsem prostě takový. Branky jsou až na druhém místě.“
Vše v současnosti vypadá jako idylka, ale dojem klame. Jordák si prožil a prožívá dost útrap, hlavně kvůli zraněním. Navíc ho dlouhodobě trápí migrény. Před nedělním zápasem v Jičíně se s bolestí hlavy probudil už v půl šesté ráno a celý den prozvracel. Jenže nebyl nikdo, kdo by ho na levé spojce nahradil, a tak nastoupil. Louny prohrály, dal jen čtyři branky, tři z toho ze sedmiček.
„ S migrénami se potýkám už od dětství. Když jsem byl menší, měl jsem několikrát otřes mozku,“ vzpomíná Jordák . Většinou si ublížil při sportu. „Jsem nešikovný. Jednou jsem třeba běhal v parku, sbíral kaštany a nevšiml si nataženého drátu. Málem jsem se na něm oběsil. A byl z toho i otřes mozku,“ běhá mu mráz po těle ještě teď.
Kvůli zdraví už také dvakrát uvažoval, že ukončí kariéru. Nejvíc lapálií mu přivodil loket, předloni o Vánocích kvůli zlomenému prstu už na házenou rezignoval. Až Vladimír Haber, trenér pražské Dukly, ho přemluvil na další půlrok. Loučení s jeho oblíbeným sportem pak v létě oddálila nabídka z Loun. Sedm sezon prožil v Dukle, slavil dva tituly, zkusil si evropské poháry. Jen na rok ho klub poslal jako nepotřebného do Třeboně.
Doktoři na něj loni kvůli vleklým potížím s loktem naléhali, ať skončí. „Louny jsem přijal s podmínkou, že mi poskytnou práci. Házená tak už není moje obživa, ale zpestření,“ vykládá hráč, který přemýšlí o trenérském kurzu. Poprvé v životě není profesionálem, poprvé v životě si našel civilní zaměstnání. Pracuje v drogistické firmě, která lounský klub sponzoruje, jako obchodní zástupce. Objíždí severní Čechy, týdně na tachometru natočí 600 kilometrů.
Byl na práci připravený, nezaskočila ho. Ale připravila o volný čas. Od pondělí do pátku si odslouží 8,5 hodiny, někdy i víc. A od sedmi večer čtyřikrát v týdně jde na trénink. O víkendu ho pak samozřejmě čekají zápasy. „Domů do Slaného se vracím nejdřív v půl desáté. S manželkou trávím minimum času, to jediné mi trochu vadí,“ vyznává se.
Nejraději by s ní byl stále, na přelomu května a června se jim totiž narodí kluk. Jejich první dítě. Ač před rokem změnil bydliště a od sedmnácti žil v Praze, stále se považuje za Jihočecha. „Procestoval jsem celou republiku, s házenou i soukromě, ale jižní Čechy jsou nejkrásnější,“ zasní se Jordák, v roce 1994 člen širšího kádru české reprezentace.
Lounský manažer Jiří Brecko letní posilu charakterizuje jako velkého hecíře, i trenér Dukly Haber o něm mluví jako o vůdčí osobnosti a velkém bojovníkovi. „Divím se, jak na to přišli. Spíš se považuji za klidnějšího člověka, tak mě, myslím, vnímá i okolí.“
Louny myslí na postup do česko-slovenské interligy a Jordák se domnívá, že boj o ni je naprosto otevřený. „Máme vynikající mužstvo, ale šance jsou úplně stejné pro prvních šest mužstev tabulky. Jsme naprosto vyrovnaní, nikoho bych nepovažoval za excelentního favorita,“ dumá.
A interliga při práci, šlo by to vůbec? „Myslím, že ano. Fyzicky bych ji zvládl, pomohl bych si zkušenostmi.“ Mezi sportovci je výjimkou, protože nepije alkohol. Takže se se spoluhráči o pivo a šampaňské nesází. Soutěžení přesto neunikne. „S manažerem Breckem se sázím o obědy, zatím je bilance vyrovnaná. Jednou ale musel platit za celou firmu, to je osm lidí,“ usmívá se lounská opora.
S pivotem Špalkem soupeří na tréninku ve všem možném, třeba ve střelbě nebo házení přes celé hřiště . V Lounech se mu daří natolik, že si vzpomněla pražská Dukla a hráče si pojistila na play off. Když bude mít problémy, povolá ho.
