"Vždyť v Lovosicích mají hodně dobrých hráčů," říká účastník letní olympiády v Barceloně 1992, který za pár dní oslaví čtyřicetiny. S házenou toho prožil tolik, že mu v Pirně přezdívají Legenda. V Německu si kroutí už šestnáctý rok.
Jak se vám daří v Pirně, která hraje třetí nejvyšší soutěž?
V minulé sezoně jsme nakonec byli o bod čtvrtí, zatím nejlíp v historii. Ale cíl byl postoupit, takže jsme ho nesplnili. Na druhou stranu to dopadlo dobře, neměli bychom ve 2. lize co dělat. Ligy se sloučily, kvalita je o něčem jiném. Špička té druhé je srovnatelná se zadkem 1. bundesligy, i když ten rozdíl je tam taky velký.
Jak dlouho jste v Pirně?
Už třetí rok, ale ten první jsem vůbec nehrál, protože jsem přišel s utrženou achillovkou. A po třech nedělích, co jsem začal hrát, mi utrhli rameno. Měl jsem stejný problém jako Milan Berka a Vláďa Šuma z Lovosic. Loni už jsem odehrál kompletní sezonu.
Němci házenou milují. Platí to také u vás kousek za hranicemi?
Máme malou halu, kam chodí pět set až šest set lidí. A fandí tak, jako to bylo ke konci extraligy v Lovosicích. Nejsou takoví, že by si jen sedli a nechali se bavit.
Jaká je vaše role?
Hraju střední spojku, střídáme se s Jirkou Boučkem nebo nastupujeme vedle sebe. Je příjemné, že tam člověk má kolegu, který navíc taky hrával za Lovosice. I když nemám problém s jazykem, je vždycky příjemné si pokecat česky.
Vážně by vás návrat do mateřských Lovosic nelákal?
Nevím. Nikdy člověk nemůže říct nikdy. Teď ale mají kluci dobrý mančaft. Já si hodně protrpěl se zraněními, byl jsem rád, že jsem sezonu vůbec odehrál. Navíc v extralize je větší zátěž.
Jak jste sledoval letošní historický úspěch Lovosic? Sahaly po titulu, skončily druhé.
Mám tu spoustu kamarádů. Když jsme nehráli, chodil jsem se na zápasy dívat. I na ten rozhodující s Duklou. Byl jsem pak hodně smutný, protože jsem to sám zažil. Kluci byli kousek od zlata, vedli o pět gólů, jak potřebovali. Nakonec to nedopadlo. Bylo mi jich líto.
Jaký podobný smutek jste zažil?
V Lübbecke, když jsme sestoupili z první bundesligy. Uhráli jsme, co jsme museli, ale Minden tenkrát nečekaně zvítězil ve Flensburgu. Přitom my týden předtím v Mindenu vyhráli o osm, jenže to bylo televizní utkání a rozhodčí s tím nemohli nic dělat. Tenhle pád je to nejsmutnější, co pamatuji.
Mimochodem, hráči v Lovosicích musí do práce, aby se uživili. Vám k tomu gáže v Pirně stačí?
Mně ano. Ale já si něco vydělal už dřív, i když to není tak, že bych už nemusel nic dělat.
Naposledy jste reprezentoval na mistrovství světa v Německu 2007. Co říkáte současnému týmu?
Všechno se teď točí kolem Filipa Jíchy. A dobrých gólmanů. Když ale není David Juříček, je problém s pivotem. A pravá spojka chybí. To je rozdíl, proč kluci nemůžou udělat ten skok do semifinále.
Zvládnou to někdy?
Nesmí se jim nikdo zranit, muselo by jim všechno vyjít. Ale pořád si myslím, že radši písknou Norům, Švédům, než by připískli Čechům. To bude stále stejné.
Nahlížejí v Německu na Čechy jinak, když nejlepším házenkářem planety vyhlásili Jíchu?
On je superstar, ale dobré jméno Čechům udělali už Martin Šetlík, Zdeněk Vaněk, Roman Bečvář a tihle kluci. V Německu platí, že Češi jsou spolehliví, bojovníci, nekonfliktní, kteří si svoje odehrajou. Málokdy je nějaká výjimka, že se něco stane.
Jak vůbec vidíte budoucnost české házené?
Nevím, jak je to tu s penězi. Kluby do toho ale můžou dát jen tolik, kolik mají, to je jasné. Je však smutné, když se kluci vrátí ve čtyřiceti z ciziny, jako Vláďa Šuma, Pepa Kučerka nebo Martin Šetlík, a ta naše generace patří pořád k nejlepším. Je to k zamyšlení.
