Tak trochu se vrátil do dětských a teenagerských let, Filip Jícha na Štvanici zase jednou hrál házenou „pod širákem“. Prahu naplnily házenkářské hvězdy a on při vrcholu třídenních oslav rozdělil svoje exhibiční vystoupení poctivě: půlku odehrál za tým Čechoslováků, půlku za Výběr světa.
I to svým způsobem patří do pozvolného odcházení legendy. Na Štvanici se oslavovala pestrá minulost československé házené a Jícha se neztratí mezi mistry světa či zástupci nezdolné Dukly. V dějinách samostatného Česka konkurenci nemá.
Minulost byla grandiózní, přítomnost vystihuje samotný dvoumetrový šutér: „Rozhodně už to není ten Filip Jícha, jehož jsme naposledy viděli před třemi lety. Ten, co předtím patřil k absolutní špičce.“
V reprezentaci nezažil generaci, co by mohla snít o medailích. Vrcholem zůstane evropský šampionát z roku 2010, kdy si Jícha jako házenkářský robocop vysloužil ocenění pro nejužitečnějšího muže turnaje, byť Češi skončili až osmí. Nevídané! Pak jej určili i za krále planety.
Naposledy reprezentoval loni na Islandu – a hned si utrhl meniskus. „V Barceloně jsem slíbil, že nenastoupím do konce kvalifikace. Zuby nehty si mě drží zdravého, moje tělo je po 10 letech v bundeslize opotřebované,“ připomíná, jak si přestupem z Kielu do Katalánska „pořídil“ pár let kariéry navíc.
Ale ta už má své limity.
Loučit se na lednovém Euru v Chorvatsku? Lákavá vize, ale na Jíchu s tím nechoďte. Ryzí maximalista chtěl vždycky co nejvíc nejen od jiných, ale hlavně od sebe.
„To je pro mě moc daleko. Odehrál jsem jen jeden zápas, kluci postoupili beze mě. Upřímně si myslím, že by ani nebylo fér zabírat místo někomu, kdo si to bojovností a mladším duchem vydřel,“ říká. „Z tohoto pohledu to pro mě teď absolutně nepřipadá v úvahu.“ Jasné NE nezazní. Nikoli proto, že by snad 35letý uznávaný házenkář patřil do kategorie váhavců. Naopak, má jasno: „Musím mít nějakou standardní výkonnost a standardní zdraví, abych mohl přemýšlet o tom, že bych šampionát takového formátu vůbec zvládl.“
Tak tedy jinak: pokud vás trenéři nominují, pojedete?
„To by bylo dobré,“ usměje se, „protože by na mě ukázali na základě nějaké výkonnosti a rozhodně po domluvě, jak jsem na tom se zdravím. Pak možná začnu s touhle myšlenkou koketovat.“
V Barceloně si zvykl nehledět příliš daleko: „Raduju se z každého tréninku, z každého zápasu.“ Chodí hlavně do obrany, ale svoji pozici našel – a nevadí mu, ba naopak.
„Plním roli toho hráče s obrovskou zkušeností. S tím, že možná mám nějaké vůdcovské schopnosti,“ líčí. „Mladší, jichž máme nabitou kabinou, ke mně nějakým způsobem vzhlíží. To mě naplňuje. Být členem mladšího a perspektivního kádru. Sledovat, jak se kdo vyvíjí, být tomu nablízku. Pomáhat jim.“
Totéž by mohl činit i pro reprezentaci, jenže taky platí, že každý odjezd na soustředění a šampionáty mu ubírá dny pro odpočinek, regeneraci. Ty potřebuje, roky otlučené tělo obelhat nelze.
„Rozhodně se blíží čas toho, kdy budu muset oznámit konec kariéry. Ale tak to je. Měl jsem skvělý házenkářský život,“ říká. Na klubové úrovni naplněný tak, jak to jen šlo; Ligu mistrů vyhrál dvakrát, bundesligu sedmkrát. S národním týmem to bylo jiné. A nejspíš to už i jiné zůstane definitivně.
