David Barabáš (v bílém) prožil s litovelským Tatranem roky v první lize,...

David Barabáš (v bílém) prožil s litovelským Tatranem roky v první lize, historický postup mezi elitu i pád zpět. | foto: Miloslav Jančík, MF DNES

Házenkář uvězněný v litovelské izolaci: Běhám jen doma po schodech

  • 0
Litovelský házenkář David Barabáš bojuje s izolací domácím cvičením a prací, v uničovské galanterii se při „rouškovém šílení“ nezastaví.

Co se dřív zdálo nemožné, je teď skutečnost - sportovní svět paralyzovaný rozšiřující se nákazou novým typem koronaviru se úplně zastavil. Závody i soutěže se buď rovnou ruší, nebo v naději na brzký obrat k lepšímu jen přerušují. Sportovci hledají způsoby jak se udržet v kondici, jenže pro ty, kteří jsou v izolované oblasti Litovle, Uničova a devatenácti okolních obcích, je to o dost složitější.

„Pro mě je to hodně těžké, protože jsem pořád zvyklý něco dělat a hýbat se, ale jak nás tu zavřeli, můžeme maximálně do obchodu nebo do práce. Využívám aspoň domácího cvičení, ale je to náročné. Situaci však chápu a musíme to dodržovat, ať můžeme co nejdříve vyběhnout,“ říká David Barabáš, házenkář Tatranu Litovel.

Lidé ujíždějí z uzavřené Litovle, využívají lesní a polní cesty

Zhruba čtyřiadvacet tisíc lidí se před týdnem probudilo do zlého snu. Hygienici rozhodli o uzavření oblasti a příjezdy od té doby střeží policie. Pro spoustu lidí uvnitř to byl šok. „Teď už počáteční překvapení pominulo a trochu jsme si zvykli. Lidi se naučili nosit roušky a nikdo si nedovolí to porušovat. Díky sociálním sítím se to okamžitě roznese, takže si dávají pozor. A všichni mají samozřejmě strach, protože vidí, jak případů v oblasti přibývá a nikdo neví, kdo kde koho potkal,“ přiznává 33letý hráč.

Zatímco v okamžiku vyhlášení izolace bylo v celé zóně 25 pozitivních případů, o týden později už jich je třikrát tolik. Do toho přibývaly zprávy o chybějících ochranných pomůckách. „V Litovli byl nedostatek roušek rychle v řešení, místní ženy začaly okamžitě šít a funguje to úplně suprově. Mladí kluci to roznášejí a je to strašně dobře, hodně to pomáhá,“ vnímá Barabáš.

Sám poznal velké odhodlání lidí k šití roušek i z druhé strany, coby zaměstnanec velkoobchodu s galanterií v Uničově zblízka sledoval, jak rychle mizí zásoby zboží: „Jsme největší dovozce do Česka i Slovenska, jenže jak vláda povolila otevřít galanteriím, nemohli jsme z izolace vyvážet zboží. Teprve až ředitel vyjednal výjimku pro řidiče, odjíždí každý den plné auto. Už máme prázdné regály a nabízíme alternativní věci, lidi jsou přesto rádi, když vůbec něco pošleme. Všichni šijí a budou šít dál, roušek nebude nikdy dost.“

Díky tomu, že má zaměstnání i v izolované oblasti, nemá tolik času přemýšlet nad pandemií ani přerušenou sezonou první ligy házené, v níž Tatran držel třetí místo. Sportovní hala ve Vítězné ulici zůstává zamčená a se spoluhráči udržují kontakt aspoň přes sociální sítě. „V klubu jsme se vždycky snažili táhnout za jeden provaz. Teď jen čekáme, jak se vysloví svaz. Mám tušení, že pokračovat už se nebude, situace se hned po týdnu nezlepší,“ tuší rodák ze Senice na Hané.

Největší potíž pro sportovce v izolaci je zákaz všech venkovních aktivit, který je připravil i o možnost jít se protáhnout ven. To je pro Barabáše, hned po rizicích z obcházejícího koronaviru, asi druhý nejpalčivější problém. „Doma mám nějaké pomůcky, s vlastním tělem se mi ale vždycky cvičilo nejlíp, činky jsem nikdy neměl rád. Také bydlíme s přítelkyní v patrovém domě, takže schody to jistí, mohu se proběhnout nahoru a dolů,“ říká s úsměvem.

Ačkoliv házenkáři obvykle běh nevyhledávají, v případě dlouholeté litovelské opory to neplatí. „Nikdo z házenkářů nemá rád fyzickou přípravu, snad kromě Davida Barabáše, který se v tom vyžívá,“ prohlásil před lety jeho někdejší spoluhráč Matěj Konšel, který hrál v Německu a u nás působil v Dukle Praha či Hranicích.

Barabáš pravidelně startuje na Olomouckém půlmaratonu, nevynechává ani každoroční charitativní akci Jeden běh nestačí pro Ranou péči či další závody. A až jednou skončí s házenou, má v úmyslu vrhnout se na vytrvalecké tratě. „Běhání jsem miloval a vždycky budu. A když vidím, že ve zbytku republiky ještě nemají podmínky tak přísné a vyběhnou ven do přírody, tak mě to strašně láká. Ale riskovat to nebudu, zdraví je přednější a klid lidí taky. Musím si vystačit s domácím cvičením. A díky tomu, že se můžu dostat do práce, jsem taky pořád v pohybu na nohách, to taky hodně pomůže,“ přiznává sportovec zavřený v izolaci uprostřed Hané.