Které?
Prostě mi vadí, když někdo tvrdí něco nepodloženého. Nebo když se zatracují sportovci, kteří překročili třicítku. Lidé by si jich spíš měli vážit a ocenit jejich výkony.
Říkala jste, že informace o vašem 'nechytání' v klubu není úplná, prozradíte i druhou část?
To chcete slyšet? Bude to dlouhé.
Nevadí.
V bundeslize mohou hrát jen dvě hráčky ze zemí mimo Evropskou unii a když jsem do Lützellindenu přestupovala, říkali mi, že jedna Jugoslávka brzy dostane německý pas. Pak na něj ale čekala celý rok. V družstvu byly tři cizinky a trenér dává logicky přednost zahraničním hráčkám v poli, které střílejí góly. Navíc máme tři brankářky.
Takže moc příležitostí nedostáváte.
Ale já hraju ve všech evropských pohárech, v důležitých utkáních a v přátelských zápasech. Trénuju devětkrát týdně, což jsem nikdy předtím nedělala a připravuju se celý týden, protože nikdy nevím, jestli nastoupím nebo ne.
Není takové čekání nepříjemné?
Nijak mi nevadí, když třeba třikrát za sebou nechytám. Kdykoliv stoupnu na hřiště, jsem stoprocentně připravená, úplně v klidu. V poslední době se mi všechny zápasy povedly, jen jeden loni dopadl katastrofálně.
LENKA ČERNÁ - 13. 5. 1966 Účast na velkých akcích Kluby
Asi vás tedy pozvánka do reprezentace nepřekvapila.
- 251 reprezentačních startů
- 5 branek
- 1x nejlepší házenkářka Československa
- 5x nejlepší házenkářka České republiky
MS - 1986 (2. místo), 1990, 1992, 1993, 1997, 1999
OH - 1988 (5. místo)
ME - 1994 (8. místo), 2002 (?)
Olomouc (1975 - 1991)
Šaľa (1991 - 1993, titul)
Zlín (1993 - 1995, titul)
ASPTT Méty (1995 - 2001, 5x titul, čtvrtfinále Ligy mistryň, semifinále Poháru EHF)
TV Lützellinden (2001 - ?, 2. místo, semifinále EHF)
Naopak, spíš jsem si myslela, že je to jenom sranda.
Proč?
Protože už jsem dvakrát v národním týmu končila, poprvé po mistrovství světa v Norsku v roce 1999 a pak jsem ještě v roce 2001 přijela na kvalifikaci s Dánskem. Oficiálně jsem ale nic neoznámila.
Bylo obtížné říct z vlastní vůle dost?
Už se mi prostě zdálo absolutně neúnosné absolvovat všechna soustředění a všechny ty cesty. Mám doma dítě, jezdila jsem autem, v zimě po nocích, sněžilo, přijela jsem vystresovaná, v klubu nechtěli, abych se zranila. Prostě spousta komplikací.
Nabídku týkající se mistrovství Evropy jste si asi potom pořádně rozmýšlela.
Dohodli jsme se, že přijedu jenom na závěrečné soustředění. Reprezentace pro mě vždycky znamenala vrchol. A já neumím říct ne. Trenérovi Zerzáňovi jsem tehdy odpověděla: vy víte, že pro vás mám slabost.
Vždyť o sobě sám prohlašuje, jaký je na hráčky pes.
Začínala jsem pod ním. Vyhlédl si mě mezi juniorkami a já se tak zároveň začala připravovat s dospělými. A měla jsem štěstí, protože jsem chytla slavnou generaci, se kterou jsme se dlouho držely mezi elitou. Mám medaili z mistrovství světa, dostala jsem se na olympiádu...
Kdy vám dal vlastně Zerzáň šanci?
První utkání v reprezentaci jsem hrála proti Holandsku v roce 1983.
To je skoro neuvěřitelně.
Příští rok bych oslavila dvacet let.
Oslavíte?
Nevím, v Německu mám smlouvu do konce sezony a nejsem úplně rozhodnutá, co bude potom. Možná skončím i s házenou.
Teď, když se ukazujete v takové formě před celou Evropou?
Je fakt, že najednou mám další nabídky. Například jsem se bavila s trenérem francouzské reprezentace, že pokud budu chtít pokračovat, kdykoliv ho můžu kontaktovat. Ve Francii mám dveře otevřené.
Takže vám zase můžou z reprezentace zavolat?
Neumím říct ne.
A budete zase předvádět svoje akční kousky, kočičí skoky, chytáte jako...
...jako fotbalový brankář Barthéz? Tohle jsme slýchávala v Métách.
Takový styl jste předváděla vždycky?
To přišlo samo sebou. Já jsem v normálním životě naprosto klidný člověk a možná se takhle ventiluju. Potřebuju cítit energii, pořád se motivovat, nemohla bych jenom stát a třeba ani nemluvit na hráčky v obraně.
Povídáte o Francii, o Německu... Jak vlastně osm let v zahraničí snášela vaše rodina?
Z třináctiletého syna mám strašnou radost, protože všechno těžké, co jsem mu připravila, perfektně zvládá. Má trochu jiný pohled na svět než děti u nás, musel chodit do školy ve Francii, ale naučil se perfektně jazyk, mluví plynně a bez přízvuku. Pak jsem mu nedala šanci na výběr a teď jsme v Německu. Chodí do německé školy a učí se německy. Jsem moc ráda, že nemá problémy. A jenom díky manželovi můžu ve sportu pokračovat. Fandí mi a ví o co jde, protože je taky bývalý házenkář.
Synovi je třináct, nepůjde na střední školu?
Ano, což je nejdůležitější faktor, proč asi příští rok skončím. Musím to pro něj udělat. Dosud jsem spoustu věcí dělala pro sebe. Ráda bych, aby se vrátil do české školy a neměl v budoucnu potíže.
Nelehká situace...
Tahle otázka mi vrtá hlavou, ale rozhodnutí už nemůžu prodlužovat.
Váš život by se úplně změnil. Třeba jenom proto, že byste přišla o svůj 'ventil', o kterém jste vyprávěla.
To je úděl sportu, jednou se musí skončit. Je to těžké, moc těžké, zatím nemám představu. Nezříkám se ničeho, v dnešní době je všechno možné. Nerada se do něčeho pouštím, ale když se do toho dám, chci to dotáhnout do konce. Nebo se aspoň pokusit.
