Enge: Zavřu oči a pak přijde rána

  • 25
Praha - Vůz letí v obrovské rychlosti do zdi. V tom okamžiku už na nic není čas. "Maximálně se člověk nadechne, protože si říká: Třeba je to naposledy," směje se Tomáš Enge. On se směje, vás zamrazí. Český pilot vstupuje do velmi nebezpečného dobrodružství s názvem Indy Racing League. Koncem března se v něm zabil americký jezdec Paul Dana.

A Enge začíná své letošní působení v Japonsku, kde minulý rok těžce havaroval. Uvědomuje si obrovské riziko? A jaký je to pocit, ztratit nad formulí vládu a bezmocně očekávat tvrdý náraz?

Víte přesně, v jaké rychlosti se v Indy havaruje?
Průměrná rychlost, s níž se Indy jezdí, je 350 kilometrů. V zatáčkách je asi o deset kilometrů menší. Auto se při nehodě například roztočí do hodin, takže něco ztratí. Dejme tomu, že letíte do zdi ve třístovce.

Mezi ztrátou kontroly nad vozem a nárazem tedy uplyne jen okamžik?
Doslova mžik, ani nemrknete. Jen zavřete oči a přijde rána.

Nestačíte nic udělat?
Není kdy. Auto jde do hodin, člověk se pouze takhle chytí (zkříží ruce na prsou) a maximálně se nadechne, protože si říká: Třeba to je naposledy! V ostatních závodech bojuju s autem do poslední chvíle, v Indy to nejde. Nejsou tam žádné únikové zóny, nemůžete dělat vůbec nic. Jen prosíte vůz, aby se nějak ještě chytil zpátky na ovál a nevlétl do zdi. Když se vám podaří skoro beznadějnou situaci vybrat, je to ten největší adrenalin.

Prosím?
Když víte, že auto je ztracené, a najednou ho ještě dostanete zpátky, když zvládnete takzvanou obrovskou krizovku, je to chvíle neskutečného, nepopsatelného adrenalinu. Euforie přebíjí pud sebezáchovy.

Z nehod Engeho

2001, Japonsko
Ve formuli 1 za tým Prost v Japonsku vylétl při tréninku z velké rychlosti z trati a narazil do bariéry z pneumatik. "Byl to
hodně nepříjemný pocit."

2005, Japonsko
Vyletěl do zdi u boxové uličky a zlomil si při nehodě žebra.

2005, Nashville
Zase náraz do zdi, tentokrát si nalomil krční obratle. "Jel jsem zrovna 330 za hodinu. Do zdi jsem šel jako torpédo.
Před nárazem jsem si stačil jen pomyslet: To asi bude bolet."

Přebíjí pud sebezáchovy? Není pak riziko ještě větší?
Každý závodník pud sebezáchovy překonává a na oválech musí být hranice posunutá ještě dál. Pud sebezáchovy začne opět pracovat až v okamžiku, kdy rychlost přeženu a jdu přes limit.

Čili pud sebezáchovy potlačujete?
Když člověk jede šíleně rychle po oválu, je velice těžké najít limit. A když ho překročíte, buď se něco stane, nebo ne. Pokud ano, náhle ucítíte, že auto nedrží stopu a hrne se na zeď. Na druhou stranu bych nikdy neskočil bungee jumping, protože to je věc, kterou nemohu kontrolovat. V autě je to pro mě jednodušší. Tím, že v ruce držím volant, mohu spoustu věcí ovlivnit.

Kromě toho, že držíte volant, můžete se ještě nějak nehodě vyhnout? Věříte třeba nějakým rituálům?
Rituál mám jediný: vždy si před závodem nejdřív oblékám pravou botu i rukavici. A do auta nastupuju zprava. Jde ale o zvyk. Nemyslím, že by mi to pomáhalo. Smůly a nehod už jsem měl dost.

Riziko očima matky Radoslavy Engeové

"Každý závod mám o Tomáše strach. Ale není to tak, že bych od televize odvracela zrak: naopak, dívám se na pokud možno na všechno, i na tréninky. Nedělám u toho nic – například se nemodlím, protože nejsem věřící. U televize nemluvím a jen se s obavou dívám. Když se Tomáš opravdu vybourá, je to ten nejhorší pocit, jaký může být. Pokud je schopen, dá nám hned zprávu, jak to s ním vypadá. Ale i přes havárie jsem mu závodění nikdy nerozmlouvala, stejně by to bylo marné. Jsem už vlastně psychicky vytrénovaná, protože i můj manžel závodil."

Máte těsně před nehodou strach?
Strach se týká toho, že člověk neví, jak moc ho bude náraz bolet. Pak nastane další strach po nehodě. V Indy jsem měl dvakrát vyražený dech: byl jsem při vědomí a nemohl jsem dýchat.

To musí být děsné.
Hezké to není. Když se mi to stalo poprvé, první myšlenka byla: Tohle už nikdy! Pak ale začnete dýchat a řeknete si: Au, to bolelo! A druhý den už chcete jet znovu.

Proč?
Adrenalin, co při závodech zažíváte, všechny obavy překoná. V paměti mi fotograficky zůstávají nehody, ale ne že by mě brzdily. V Japonsku teď budu závodit na trati, kde jsem se loni těžce vyboural. Nepojedu tam s respektem, ale s vědomím, že vím, proč přišla chyba, kvůli které jsem do zdi narazil.

Neříkejte, že jste se nikdy po nehodě sám sebe neptal: Mám tohle zapotřebí?
Nedokážu si představit, že bych nezávodil vůbec nebo že bych závodil s pomalejším autem, než jaké mám šanci jet. Formule 1, Indy, nejrychlejší auta, nejrychlejší závodění. To je přesně to, co chci.


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž