Je to nenápadný, avšak sugestivní příběh florbalového šampionátu ve Švédsku. Fridrich totiž po tom minulém, ze kterého se on i zbytek týmu vraceli jako zpráskání psi, z reprezentace zmizel. Nikdo příliš nevěřil jeho comebacku, zvlášť když v nominacích na přípravné turnaje chyběl.
Objevil se až v té, v níž bylo 20 vyvolených pro mistrovství ve Švédsku, a už tehdy Fridrich říkal, že je připraven vzít roli náhradníka, který vypomůže v kritických chvílích. I na pozici prodloužené ruky trenérů. „Kluci za mnou někdy chodili a já se je snažil uklidňovat, aby se soustředili, že jejich chvíle přijde. Trenérům jsem do toho nechtěl zasahovat, byl jsem spíš vrba. Mám za sebou už čtyři šampionáty, proto jsem do toho dodával nadhled.“
Obvykle začínal zápasy na střídačce, sem tam vypomohl při přesilovkách či naskočil za rozhodnutého stavu. Dal jeden gól, častokrát trpěl. „Byl jsem neskutečně nervózní a byly chvíle, kdy bych nejraději vletěl na plac. A že jsem tolik nehrál? Když člověk vyhraje, je v pohodě. Navíc mladí tu byli od toho, aby si to vyzkoušeli,“ říká.
To slůvko „mladí“ je dost výstižné. Kolem něj byli o generaci mladší hráči, vždyť právě Fridrich (35 let) a gólman Kafka (36), jeho parťák ze střešovického Tatranu, jsou těmi, kdo „kazí“ věkový průměr (25,5 roku) bronzového týmu.
Ani jeden z nich nedal národnímu týmu sbohem, ale zatímco Kafka bude zřejmě pokračovat, Fridrichova reprezentační hráčská mise končí. „Nikdy neříkej nikdy, ale je to spíš hodně velká teorie. Prioritou je pro mě rodina a práce, proto to reálně nevidím. Snad jen v nějaké jiné roli, i když nevím v jaké. Teď to pro mě byl asi poslední zápas v reprezentaci, jen to nechci vyhlašovat, protože člověk nikdy neví.“
Tak třeba se v roce 2016 Fridrich zase na šampionátu objeví, tentokrát jako jeden z trenérů. A taky jako „vrba“, která umí naslouchat.
