Zdeněk Štybar na schodech týmového autobusu po 14. etapě Vuelty.

Zdeněk Štybar na schodech týmového autobusu po 14. etapě Vuelty. | foto: Tomáš Macek, MAFRA

Štybar bral antibiotika, ale v Oviedu ho mrzelo: Ten konec by byl na mě

  • 1
Oviedo (Od našeho zpravodaje) - Projel cílem v asturijském Oviedu na 12. místě, když předtím usilovně pomáhal sprinterovi Fabiovi Jakobsenovi. Ale v koutku mysli Zdeněk Štybar v sobotu zároveň litoval: Škoda, že se koncovka 14. etapy Vuelty nejela na mě. Stoupání na posledním kilometru bylo přesně podle jeho gusta.

Informace o sklonu závěrečného kilometru etapy se předtím rozcházely. Podle oficiální knihy s itinerářem závodu mělo jít o velmi mírné stoupání. takřka rovinaté. Naopak na stránkách Pro Cycling Stats byla vyznačena jeho strmost. Byli jste z toho v týmu moudří?
My jsme celkem dobře věděli, že ten kopec má místy až devět procent a že až posledních 400 metrů etapy bude po rovince. Jeli jsme koncovku na Fabia Jakobsena, jenže ten 100 metrů pod vrcholem odpadnul, když nastoupil Tosh van der Sande z Lotta. Za ním se hned vydali Sam Bennett z Bory a náš Max Richeze a těm také nakonec závěr etapy patřil.

Neusiloval jste o to, aby tým Deceuninck-Quick-Step jel závěr této etapy na vás?
Jo, myslím si, že to byl ideální dojezd na mě. Ale jeli jsme na Fabia.

Tak to bylo vedením týmu před etapou jasně dané?
Přesně tak.

Takže vás ani nenapadlo zkusit to.
Ne, ten spurt jsem našim klukům rozjížděl už okolo 1200 metrů před cílem a přivezl jsem je na metu 400 metrů před cílem.

Mrzí vás, že jste nedostal sám šanci ukázat, co ve vás je?
Když se zpětně ohlížím za profilem toho dojezdu, tak jo, mrzí mě to, protože to byla dnes pro mě určitě velká šance. Ale bude tam ještě v posledním týdnu jedna podobná etapa.

Možná i dvě. Do Guadalajary a Toleda.
Tak snad se mi jeden z těch dojezdů povede.

Týmová porada před 14. etapou:

Celkově je tým spokojený, ne? Máte na Vueltě už dvě vítězství, jedno zásluhou Fabia Jakobsena a druhé po čtvrteční sólové akci Philippa Gilberta.
Myslím, že zatím spokojenost v týmu panuje. Ale vždycky chceme víc. Dneska mi atmosféra po etapě připadala v autobuse, jako kdyby se někomu něco stalo.

Protože tým má zásluhou Maximiliana Richezeho „jen“ druhé místo?
To taky. Ale celý den byl dost nervózní. Vypadalo to, že půjde spíše jen o spurt, že etapa nebude velký stres, ale v podstatě se celých těch 188 kilometrů jela docela velká hrana.

Proč ta nervozita?
Protože byla vpředu odjetá hodně silná šestičlenná skupina a balík jim nedal víc jak dvě minuty k dobru, točilo se za nimi šest týmů a balík pořád letěl. Už asi 40 kilometrů před cílem odpadala z pelotonu větší skupina, protože tempo už tehdy bylo dost vysoké.

Přitom jste všichni měli v nohách páteční trápení na Los Machucos. Jak se vám záludné kantabrijské stoupání líbilo, nebo spíše nelíbilo? 
Naštěstí bylo občas proložené krátkými sjezdy, ale i tak byly ty 26procentní úseky dost ostré.

Mnozí tvrdí, že Los Machucos je nejtěžším stoupáním této Vuelty. Souhlasíte - alespoň prozatím?
Asi ano, v tuhle chvíli ano. Bylo těžké i tím, co jsme už před Los Machucos museli absolvovat. Vždyť než jsme k němu přijeli, měli jsme nastoupáno 3500 metrů na 165 kilometrech. Takže dohromady s Los Machucos šlo o nějakých čtyři tisíce nastoupaných metrů za den. Vážně těžká etapa.

Jak se cítíte po dvou týdnech Vuelty?
Prostydl jsem před druhým týdnem, takže jsem potom dostal na tři dny antibiotika. Ale dneska už to bylo o trochu lepší. Snad se teď budu každým dnem lepšit.

Takže nyní musíte přežít dvě etapy v horách, odpočinout si při úterním volném dni a...
...a pak už dojet do Madridu (směje se). A zkusit něco v těch etapách, co by mi mohly sedět.

Z vašeho hlasu je ještě poznat, že jste ještě nastydlý. Jak se vám při závodě dýchá?
Minulé dva dny to nebylo ono, ale dneska to poprvé šlo. Ale samozřejmě už začíná být unavené celé tělo.

Když letošní Vueltu porovnáte s vašimi třemi předchozími, v čem je jiná?
Tím, jak těžká je od druhého dne. Hned ve druhé etapě do Calpe si spousta lidí myslela, že by ji mohli vyhrát, a zároveň už v ní hodně lidí usilujících o celkovou klasifikaci ztratilo nějaký čas. A pak si vemte všechny ty kopce a těžké etapy, co následovaly. Nebo si všimněte, kolikrát je tu start do kopce. Tolik jich dřív nebývalo. Organizátoři začátek etapy v itineráři ani neoznačí jako vrchařskou prémii, třeba třetí kategorie, přesto jedeme tři nebo čtyři kilometry do kopce. A to je pak hrozně znát.

Ale přinejmenším objem, který tu naberete, bude dobrým vkladem i do další sezony.
To určitě. A taky už teď pro mistrovství světa.