Frustrující už pro ni musela být šňůra pěti pódií na mistrovství světa. „Už jsem si zvykla být druhá, třetí, čtvrtá, pátá,“ vzpomínala Novozélanďanka, v níž však proudí dánská krev.
Poprvé svou novou vlast navštívila coby studentka při výměnném pobytu, bydlela v rodině v Aucklandu a tvrdila: „Oni mě napůl adoptovali.“ Dlouho v ní pak zrálo přesvědčení, že právě a jedině v zemi Hobitů bude šťastná.
„Našla jsem místo, kde je mír. Doufám, že Dánové mne pochopí,“ tvrdila v lednu 2009, kdy vystartovala do cyklistického závodu poprvé v novém dresu. „Mé pouto s Dánskem se nikdy nepřetrhne, ale teprve tady na Novém Zélandu jsem objevila svůj život.“
Dánsko ztratilo hvězdu a ta se pak strachovala, jak na ni budou reagovat. „Snad na mě nebudou bučet,“ strachovala se zprvu. „Snad porozumí tomu, že jsem našla místo, kde se cítím doma, kde se cítím dobře.“ Nyní může její někdejší vlast litovat.
Za posledních sedm let nikdy Villumsenová neskončila v časovce na mistrovství světa mimo top desítku, pětkrát se dostala na pódium, třikrát byla třetí, dvakrát druhá. Teprve v Richmondu konečně 30letá závodnice stanula nade všemi. „Neuvěřitelné,“ sypala pak ze sebe.
Trio nejlepších žen z časovky. Zleva stříbrná Anna Van Der Breggenová z Nizozemska, mistryně světa Linda Melanie Villumsenová z Nového Zélandu a bronzová Lisa Brennauerová z Německa.
Po zlatých Hrách Britského společenství byla loni na MS v Ponferradě devátá a trhala si vlasy: Prošvihla jsem nejlepší šanci v životě. S takovými myšlenkami je nyní konec, motory v jejích nohou je utišily.
Snad jí došly nervy s tolika umístěními pod vrcholem, snad jí sedla nejdelší trasa časovky za posledních dvacet let. „Mám ráda delší závody,“ tvrdila. „Obvykle trošku uvadám, ale na delší trati se držím víc zpátky. Když jsem byla v polovině a neměla prázdnou nádrž, pomyslela jsem si: Jde to dobře.“
A v polovině závodu uvěřila. „Ačkoliv jsem neznala žádné mezičasy a ani jsem nevěděla, co se děje za mnou. Byl to prostě můj den!“
Američanka Armstrongová, dvojnásobná olympijská šampionka, dlouho poposedávala na horkém křesle průběžně vedoucí závodnice. Právě k ní Villumsenová tolik let vzhlížela, ale parádní jízdou na šampionátu svůj někdejší idol vyšoupla. „A byl to zvláštní pocit,“ uznala. „A pak taky to čekání, dokud všichni nejsou v cíli. Každá minuta v křesle byla dlouhá.“
Pátá byla Villumsenová na olympiádě v Pekingu 2008 (coby Dánka), v Londýně čtvrtá (v dresu Nového Zélandu) a za rok bude stát na startu chronometru v Riu (s duhovými proužky na rukávu). A třeba Dánsko zase jednou zalituje, že svou hvězdu nechalo pláchnout k protinožcům.
