Tereza Huříková

Tereza Huříková | foto: Petr Lundák, MF DNES

Člověk si na všechno zvykne. Stále se toho držím, říká Huříková

  • 2
Tereza Huříková jako juniorka vyhrála dvakrát mistrovství světa, ale ve 30 letech jí dráhu profesionální cyklistky zastavily zdravotní potíže.

Mojí motivací vždycky bylo vítězství. Jsem asi cílevědomá. Moje heslo je: Člověk si na všechno zvykne, pronesla v roce 2006 v jednom z rozhovorů tehdy 19letá Tereza Huříková. Vimperská bikerka a obrovská naděje české cyklistiky. Bylo to rok po jejím velkém úspěchu, po zlatu na juniorském mistrovství světa horských kol, kdy sama vyhlížela a cyklističtí fanoušci od ní očekávali další medaile.

O 12 let později spolu sedíme v českobudějovických Masných krámech a já se ptám, jestli má tenhle citát stále platnost. Dnes 31letá Tereza, pár let paní Němcová a teď už zase slečna Huříková, si totiž zvyká na nový život bez úmorného cestování, bez tvrdého režimu, tréninku a závodních tratí.

Za posledního roku a půl se její směr zásadně změnil. Z Beskyd, kam se ze Šumavy před lety přestěhovala, je zpátky ve Vimperku. A z profesionální závodnice je žena, která momentálně jezdí na kole hlavně pro radost.

„Tehdy jsem ten citát myslela tak, že si dokážu zvyknout na tréninkové dávky. Čím víc jsem trénovala, tím jsem se v tom cítila jako ryba ve vodě a tělo se dostalo do určité rutiny, bez které se neobešlo. Byla jsem zvyklá, že si připadám jako horník, který přijde z dolů. Ale ten pocit mi vyhovoval,“ vypráví Huříková.

A dnes? „Když jsem končila, strašně jsem se bála vystoupit z toho režimu, který byl známý a automatický. Zdraví mě ale donutilo a nastartoval se zase tenhle citát. Nedokázala jsem si představit, že budu sedět na zadku u počítače a vytvářet nějaké hodnoty. A je to tady a zvykla jsem si. Je to asi heslo, které v životě nikdy neopustím,“ dodává.

Tereze Huříkové totiž před rokem lékaři v ostravské nemocnici operovali ucpanou břišní tepnu, kvůli které se jí nedokrvovala noha. A tenhle zásah jí v podstatě ukončil její profesionální kariéru. K závodům se zatím nevrátila, a jak sama říká, neví, jestli se ještě na start nějakého postaví.

„Když jsem končila, byla jsem cyklistikou celkem přesycená, ačkoliv jsem si to snažila nepřipouštět. A nebylo to rozhodně tak, že bych hned po operaci skočila na kolo a celá netrpělivá se pouštěla do terénu,“ vypráví o chvílích, které nebyly pro sportovce, jenž byl do té doby zvyklý na určitý režim, jednoduché.

Mezi cyklisty má pořád nejvíc známých

Začala pracovat v marketingu ve firmě, která sponzorovala její poslední tým, a k cyklistice se vrátila jako jeho manažerka. Od května už ale pracuje ve vimperské firmě, která vytváří cyklistické indoorové simulátory a na kolo sedá zase celkem pravidelně. Ovšem už ne závodně.

Tereza Huříková (31 let)

Narodila se ve Vimperku 11. února 1987. Vystudovala tamní sportovní gymnázium. Od mládí závodně lyžovala, pak přešla na horská kola. Je nejúspěšnější českou bikerkou. V roce 2005 vyhrála juniorské mistrovství světa horských kol v Livignu. Rok předtím i časovku na silnici ve Veroně. V dospělých kategoriích drží 7. místo z MS v Londýně v roce 2012. Stále je to nejlepší české umístění v hlavním závodě žen, které vyrovnala Kateřina Nash v roce 2016. Účastnila se mistrovství světa v maratonu horských kol v roce 2014 v JAR, kde vybojovala bronz. Ve stejném roce získala i zlato na evropském šampionátu v maratonu.

Když byl na začátku léta na Zadově Český pohár v cross country, tak jezdila kolem trati, pozorovala a fandila. A tak mě zajímá, jestli jí závodní atmosféra přece jen nezačala chybět. Přiznává, že zjišťuje, že horská kola jsou pořád její svět.

„Teď se třeba těším, že pojedu prezentovat naši firmu Rovy na mistrovství světa v Lenzerheide. Bude to takový slučák po dvaceti letech. Když se roky pohybujete v nějaké komunitě, zjistíte, že v normálním životě nemáte přátele a všechny jste nechali na trati. Pořád tam mám nejvíc známých. Každého znám,“ vysvětluje.

A přidává historku, jak byla na jaře jako spolukomentátorka České televize na světovém poháru v Novém Městě na Moravě. A když měla mezi závody pauzu, těžko se dostala i na záchod, protože se s každým známým zastavovala a pobavila.

„Bylo hezký slyšet, že jim chybím. Když mi zase můj přítel, který mě v době mého závodění neznal, říká, jak se při těch závodech chovám, tak musím přiznat, že mi to asi chybí. Ale na druhou stranu vím, že cesta zpátky je hodně trnitá. I když bych si to mohla asi zdravotně dovolit, nevím, jestli by mě to ještě naplňovalo, když jsem z toho dokázala vystoupit,“ popisuje.

Kolo je tedy stále její velkou vášní i zálibou. To se nezměnilo. Ale rozhodně to nebyla láska na první pohled. Původně totiž začínala ve vimperském lyžařském oddíle a kolo se postupně přidávalo jako letní alternativa. Byl to těžký přerod z lyžařky na bikerku. Hodně padala a pády z kola do kamenů byly podstatně bolestivější než z lyží do sněhu. Říkala si, že zkusí rok. Ale povedlo se jí vyhrát mistrovství republiky. To ji nastartovalo. Vydržela, pracovala a začaly se dostavovat další a další úspěchy.

Kolik jich bylo? Hodně. „Teď jsem uklízela věci a docela mě překvapilo, co všechno jsem našla. Třeba osmnáct dresů pro mistra republiky. To jsem docela zírala, když jsem je začala tahat ze skříně. Říkala jsem si, ty jo, to je všechno moje?“ směje se. „Pak jsem si uvědomila, že na některé jsem fakt zapomněla. Kolik sportovců má motivaci a sen být profíkem. Pak být úspěšný. Mistr světa je pro spoustu z nich poloviční pánbůh. I když jsem toho hodně dokázala, tak si to vlastně ani neuvědomuju a takhle to podle mě mají všichni sportovci. Tyhle naše úspěchy mají krátkou trvanlivost. Když to pak třeba chvíli nejde, tak lidi řeší, že to nejde, a zapomínají, co už ten člověk dokázal.“

Pořádá bikové víkendy pro ženy

Ví, o čem mluví. I Tereza Huříková si ve své kariéře vyzkoušela období, kdy se jí nedařilo. Období, kdy hledala cesty, jak fungovat dál. Tratě pro olympijské cross country se zkracovaly a zrychlovaly a ona byla vždy spíš vytrvalostní typ a výjimečná tím, že dokázala rozhodovat závody v závěrech. Proto přešla na maratony, kde přidala i další úspěchy. Ale nikdy ji nebavily tolik jako olympijská disciplína.

Když má říct, z jakého svého sportovního úspěchu v kariéře má největší radost, dlouho neváhá. Jsou to tituly mistrů světa mezi juniory. Nejdříve v roce 2004 vyhrála v italské Veroně časovku na silničních kolech, což byla tenkrát náplast na to, že na mistrovství světa horských kol skončila druhá. O rok později v Livignu už slavila naplno a splnil se jí sen.

„Časovka mi šla, ale nic hezkého se na tom hledat nedá. Úžasná je rychlost, jak to jede, a zvuk časovkářského speciálu. Je to jako na motorce. Pohodlný ale není. Ten závod je jen o tom, kdo se umí nejvíc vytrápit a udržet nejtěžší převod. A já se uměla vydrtit. Ale horská kola jsou jiná, je to bolest, která je však spojená se zábavou,“ popisuje.

Tereza Huříková vyrostla na Šumavě a sama říká, že když před lety odcházela do Beskyd, tak se jí při vyslovení slova Šumava sevřelo hrdlo. Podle ní to není jen o přírodě, ale i o historii, o tom, co všechno se na ní v minulosti stalo. A tak mě zajímá, jestli je i nějaké místo, které na Šumavě ráda nemá.

„Kopec na Svojše,“ pousměje se a přemýšlení jí netrvá ani moc dlouho, když zmíní několik kilometrů dlouhé stoupání mezi Rejštejnem a Zhůřím. „Jezdili jsme ho jako testovací. Ten jsem fakt neměla ráda,“ vzpomíná.

Kromě závodění zaujala před sedmi lety i další svojí aktivitou. Založila tradici bikových víkendů jen pro ženy. Ty se na nich učí lépe ovládat horské kolo nebo si opravit defekt. K tomu nápadu ji před lety přivedl kemp, kterého se účastnila u trenéra Karla Martínka.

„Tenkrát jsem taky zjistila, že existují i holky, které jezdí na kole a nezávodí,“ pousměje se. „A viděla jsem, že některé se bojí přejet nějaký terén. Chlapi to vždycky nějak udělají, když to dá někdo před nimi. A když spadnou, tak prostě jedou dál. Ale ženská když spadne, tak má blok. Říkala jsem si, že by bylo dobré udělat kemp jen pro ně. V prostředí, kde se nemusí rovnat se svým partnerem, na nic se vymlouvat.“

Tereza Huříková si v životě splnila hodně cílů. Může být pyšná na úspěchy, kterých dosáhla. Co ji trochu mrzí, je fakt, že nedojela po pádu hned v úvodu olympijský závod v Pekingu v roce 2008. Tenkrát si říkala, že se nic neděje, že za čtyři roky, to zkusí znovu. Ale to už se nepovedlo. Její cíle měly vždy jasné obrysy vyjádřené čísly. A teď? „Nechci říct, že jsem bez cílů, ale mám pocit, že tyhle cíle jsou neuchopitelné. Můj osobní cíl je mít děti a rodinu. Na to se těším. Je mi 31 let a myslím si, že si zasloužím se na to těšit. A profesní cíle? Vím, že se mám v čem zlepšovat. Chci se posunout dál. Získat víc zkušeností.“

Dotazník

Co vám udělalo v poslední době největší radost?
Teď mám radost z takových malých věcí. V dnešní době si užívám to, že mi zavolají děti bráchy, že by byly rády s tetou. Jedeme třeba na vodu. Naskýtají se mi možnosti jet jen tak s rodiči, bráchou nebo přítelem na kolo. Jako sportovec jsem tohle nemohla. Za to jsem hodně vděčná.

Co vás dokáže nejvíc naštvat?
Já bych řekla, že jako správná ženská se dokážu vzbudit s takovou tou špatnou náladou, která nemá opodstatnění a za ten den ji nedokáže nic změnit. Takže v tomhle ohledu si vystačím sama. Jinak bych řekla, že nejsem naštvávací typ. Může mi něco přijít líto nebo mě to ranit, ale neumí mě to naštvat.

Na co se nejvíc těšíte?
Nejvíc se těším na to, že pojedu letos do Livigna. To je moje místo, které jsem loni nemohla vidět. Byla jsem zvyklá, že tam jezdím na vysokohorská soustředění. Zanechala jsem tam hodně potu a taky tam udělala největší úspěch mého života.


Grand Tour v roce 2024

4. - 26. května Giro d´Italia
29. června - 21. července Tour de France
17. srpna - 8. září Vuelta a Espaňa