Vzpomínám si, jak před šesti lety právě apokalyptické počasí v Andoře způsobilo, že jste z Vuelty musel odstoupit. Tentokrát to snad bylo snesitelnější, ne?
No taky na nás chvíli padaly kroupy. Ale naštěstí jsme je nechytli v těch místech, co čelo závodu.
To se v tu dobu nacházelo na nově zařazené tříkilometrové šotolinové pasáži. Když jste na ni vjel vy, nevzpomněl jste si i na dávné cyklokrosové časy?
Ani ne. Zase tak dlouhý úsek to nebyl. Protože hustě pršelo, bylo tam trochu bahna, cákalo to, ale nic extrémního. Jeli jsme v minulosti i po mnohem horších cestách. Samozřejmě, když na takový úsek najedete, říkáte si, jestli je nutné, aby ho organizátoři zařazovali zrovna do tak důležité etapy, protože se tu navyšuje riziko, že někdo spadne nebo píchne - a než k vám dojede týmové auto, trvá to. Defekt nebo pád pak může ovlivnit i celou vaši Vueltu.
Miguel Ángel López, před šotolinovou pasáží ujíždějící ostatním favoritům, tady upadl. Po etapě pak pronesl, že by bylo vhodnější, kdyby za těchto podmínek organizátoři etapu předčasně ukončili.
To je nesmysl, to bychom pak mohli zneutralizovat všechno, co je o něco víc než normál. I tyhle výkyvy počasí, speciálně v horách okolo 2000 metrů, k závodům patří a vy musíte počítat s tím, že se něco takového může stát.
Kdyby tu López neupadl a uhájil by svůj náskok, dost možná by mluvil jinak, nemyslíte?
Asi ano. Vždycky, když člověk nevyhraje takhle dobře rozjetou etapu, hledá nějaké nechci říct výmluvy, ale přinejmenším důvody, proč se tak stalo. Jak říkám, počasí je součástí závodu. To bychom pak měli neutralizovat třeba i etapy ve 40stupňových vedrech, které jsme tu už taky jeli? Nebo ten sobotní nebezpečný sjezd a koncovku etapy na mokru? Tehdy těsně přede mnou padla motorka, což dost možná ovlivnilo i závěr etapy.
V koncovce sobotní etapy jste se z vaší skupiny uprchlíků vydal stíhat Švéda Ludvigssona a jakmile jste ho dojel, zaútočil jste sám. Měl jste pocit, že toto je ta rozhodující chvíle?
Připadalo mi, že ostatní čekají na to, co udělám. Když jsem Ludvigssona viděl tři kilometry před cílem, že nám ujíždí, šel jsem po něm. Ale těžko poznáte, který moment je ten správný. Kdyby se mi to povedlo a já vyhrál, mohli jsme se klepat po zádech, že jsem rozeznal nejbáječnější chvíli k útoku. Zato takhle bych spíš měl říci, že to byla ta nejhloupější chvíle. (směje se)
Skupina soupeřů vás 1100 metrů před cílem dojela, načež vám odčerpané síly chyběly a skončil jste ve finiši čtrnáctý. Kdybyste zpětně mohl něco udělat jinak, počkal byste raději s útokem na krátké prudké stoupání na posledním kilometru?
Asi jo. Nebo bych možná počkal až do spurtu a zkusil štěstí v něm. Nebo bych nastoupil 500 metrů před cílem, kde jsme přejeli vrchol toho prudšího stoupání. Ale na druhou stranu, když jsem o tom ještě večer po etapě přemýšlel, řekl jsem si: Jo, zkusil jsem to, nic si nevyčítám. Kdybych to nezkusil a počkal na spurt, možná bych skončil čtvrtý a byl bych ještě víc naštvaný, že jsem se nepokusil nastoupit někde předtím. Prostě někdy musíte zariskovat a někdy vám to vyjde a jindy ne.
Předtím jste byl v průběhu etapy velmi aktivní, často jste tahal tempo skupiny, pohyboval se v jejím popředí. Neříkal jste si s odstupem času, že jste měl možná během dne ušetřit o trochu víc sil?
Ne. Nejdřív bylo nutné pracovat na tempu, aby naše skupina pořádně jela a peloton nás nedojel. A potom jsem měl docela strach z toho kopce (vrchařská prémie 2. kategorie 30 kilometrů před cílem), který na nás čekal. Přece jen měl sedm kilometrů a v naší skupině byli výborní vrchaři jako Henao nebo De La Cruz. Bál jsem se, že pojedou odspodku stoupání vysoké tempo, které nebudu stíhat, a i proto jsem se snažil držet co nejvíc na čele skupiny.
ÚNIK. Zdeněk Štybar z týmu Deceuninck–Quick-Step (v modrém) šlape ve skupině uprchlíků v osmé etapě Vuelty.
Nakonec jste zvládl zmíněné stoupání bez větších potíží.
Tím, že se na něm nastupovalo, to bylo pro mě lepší. vydržel jsem s nimi až na vrchol. Teprve pod ním to bylo doopravdy tvrdé, protože trať vedla nahoru dolů a znovu se tam nastupovalo. A pak v tom mokrém sjezdu mi hned v první zatáčce ustřelila obě kola, takže jsem ztratil trochu sebedůvěru na mokru. Ale celkově vzato jsem v té etapě udělal, co jsem mohl. Jen je škoda, že jsem to nedotáhl do vítězného konce.
Přinejmenším vám sobota ukázala, že jste na tom dobře?
Jo, forma je dobrá, navíc každým dnem jsem se cítil líp a líp. Ačkoliv v neděli ráno jsem se vzbudil a měl jsem pocit, jako kdyby na mě lezla chřipka. Tak doufám, že během volného dne se dám dohromady. Pak je v úterý časovka, tu se taky budu snažit jet rozumně a ušetřit v ní síly. A potom můžeme zase útočit ve druhé půlce Vuelty.
Když se ještě vrátíme k nedělní horské etapě v Andoře, domníváte se, že tyto moderní krátké etapy se spoustou napěchovaných vrcholů jsou budoucností Grand Tour?
Pokud se podívám zpětně na celou Vueltu, tak možná nejzajímavější etapa byla ta druhá do Calpe, kde sice nebyl dojezd na kopci, ale šlo spíše o klasikářskou etapu. Myslím, že takové etapy jsou mnohem víc divácky zajímavé než dojezdy na kopec, protože současné výkony elitních vrchařů jsou natolik vyrovnané, že na konci stoupání najedou na sebe jen tak 10 nebo 20 sekund.
Zatímco v závěru etapy do Calpe to bylo jiné.
Tam někteří přední jezdci ztratili třeba i minutu a půl. Přitom se profilově nedala srovnávat s tou andorrskou. Kdyby se do Grand Tour zařazovaly kratší, 120kilometrové etapy přes nějaké brdky a ne přes desetikilometrové kopce, mělo by mnohem víc lidí šanci na úspěch a závod by vypadal jinak.
Mnozí experti i sportovní ředitelé tvrdí, že letošní první týden Vuelty byl nejtvrdším prvním týdnem na Grand Tour za dlouhá léta. Souhlasíte?
Pod to bych se rozhodně podepsal.
Tři horské dojezdy, těžké etapy, vedra, déšť, kroupy, hromadné pády.
Jo jo, přesně. Když to dáte všechno dohromady, byl to hodně těžký týden. Navíc přidejte i přesuny. Už v sobotu jsme se po etapě dostali na hotel v Andoře až v devět večer, pak ještě čekaly masáž, večeře. V neděli byl start až ve tři odpoledne, člověk je potom takový zlenivělý a musí se motivovat, zvlášť když víte, že bude pršet. Do cíle jsem dojel až o půl sedmé. Načež jsme měli jet dolů k týmovým autobusům lanovkou.
Která ale měla technické potíže.
Já se nakonec rozhodl, že radši pojedu těch 10 kilometrů sjezdu na kole, oblékl jsem se a vyrazil. Zato další naši kluci, kteří jeli lanovkou, přijeli o tři čtvrtě hodiny později než já, protože se zasekla. Tím pádem jsme už z Andorry vyjeli pozdě a do hotelu v Pau jsme to měli pět hodin cesty, s příjezdem a potom i s večeří v jednu v noci.
Chce se říci, jestli takhle dlouhý přesun Vuelty k jediné časovce do Francie není zbytečný.
Tak dlouhé transfery by na Grand Tour vážně být neměly. Můžeme říct, že sice během něj sedíme v autobuse a máme komfort, ale přece jen je ta cesta z Andorry dolů se spoustou serpentýn, ne každý je snáší dobře, někomu je v těch zatáčkách špatně. Není to tak, že byste byli celou dobu v klidu a mohli si číst knížku.
Pokud budeme bilancovat první týden Vuelty z pohledu celého týmu Deceuninck-Quick-Step, můžete s ním být spokojeni?
Znáte to, jaké je to u nás v týmu. My vždycky chceme víc.
Deceuninck-QuickStep riders almost hit car during Vuelta TTT! https://t.co/mizKyimRji
Stage 1 highlights at 10pm
Eurosport 1
Eurosport Player https://t.co/NLqPrhvvBq
Vyhráli jste sprinterskou 4. etapu s Fabiem Jakobsenem a málem jste vyhráli i úvodní týmovou časovku, kdyby vás nezbrzdilo nevhodně zaparkované týmové auto Jumba.
Ta časovka nás hrozně mrzela, že jsem ji vlastně jen díky tomu autu Jumba prohráli. (Quick-Step zaostal o dvě sekundy za vítěznou Astanou.) Když jsme před ní stáli na startu, věděli jsme, že tu nemáme kdovíjak výborný tým časovkářů, takže bylo potom i pro nás překvapením, jak perfektně jsme ji objeli. Tím víc nás mrzelo, že jsme ji kvůli takovému nedopatření a smůle nevyhráli. Na druhou stranu Fabio potom vyhrál 4. etapu ve fotofiniši, tím se k nám to štěstí zase trochu obrátilo. Byli jsme i v únicích, závodili jsme, co jsme mohli. Samozřejmě, když se pak jede etapa, jako byla ta nedělní, nemáme v naší sestavě na to umisťovat se mezi nejlepšími vrchaři. Jen James Knox se s nimi snažil držet, ale to je ještě mladý kluk.
Ve druhém týdnu nyní vidíte při pohledu do itinerářů minimálně dvě etapy, v nichž byste mohl uspět i vy?
Je to možné. Ale abych pravdu řekl, detailně se na etapy dívám vždy až večer před nimi. Nelistuji knihou s itineráři o dva nebo tři dny dopředu. Vím, co nás zhruba čeká, ale víceméně jedu ze dne na den.
