Místo novoročních oslav seděla u počítače. Hned o půlnoci totiž startuje přihlašování na jeden z nejextrémnějších bikových závodů v Česku: 1 000 mil.
Povedlo se. A tak začátkem července seděla ve vlaku do Košic, který spolu s autobusy dovezl více než stovku závodníků na místo startu do Nové Sedlice na slovensko-ukrajinské hranici. Do cíle ve Skalné u Chebu se dostala za 16 dní a 8 hodin. Jela po polních a lesních stezkách jen se svým vybavením a bez pomoci zvenčí. „Nikdy mě nenapadlo, že bych to vzdala. Musela jsem volat i do práce a prodlužovat si dovolenou. Tam mi přáli, abych to zvládla,“ směje se Jiřina Lípová.
Když jsem se díval na trasu závodu, hned na východním Slovensku jste projížděli vesnicí Remetské Hámre. Vybavíte si ji?
To nevím. Jeli jsme podle navigace a sledujeme jen čáru na ní. Občas si vesnic ani pořádně nevšimnete.
Ptám se na to proto, protože z té vesnice pochází můj otec a babička mi vyprávěla, že ji vlci někdy honili až k plotu jejich domu. Potkala jste tam nějakého vlka?
Ne, vlka jsem nepotkala. Ale byla tam jiná zajímavá příhoda, že když jsme sjížděli od přehrady na Černém Váhu, jelo se po asfaltu a odbočovalo se do terénu. A protože už bylo skoro osm a my měli do osmi hodin poslat organizátorům SMS zprávu, jak jsme na tom, posadila jsem se na kládu u odbočky a psala esemesku. Za hodinu kolem jeli další závodníci a přesně v tom místě na ně vystartoval medvěd a běžel za nimi. Říkali, že bylo štěstí, že měli nabranou rychlost z kopce. Hnal je totiž až k lesu.
Když jste se rozhodovala, jestli závod pojedete, počítala jste i s takovými příhodami?
Ani jsem to moc neřešila. Bylo zajímavé, že se všichni báli medvědů a já se bála brodů, protože jak jsem malá, tak kolo nezvednu nad hlavu. Natož s nákladem.
Tisíc mil je extrémní závod. Proč jste do toho vůbec šla?
První impulz byl, když jsem si přečetla knížky od Honzy Kopky, který jel závod Great Divide race přes Ameriku. Tak jsem si říkala, že bych chtěla něco takového zkusit, ale v menším. A v časopise jsem našla článek o závodu Loudání českou krajinou. Bylo to přesně ono, ale v kratším. Až za rok potom, co jsem to jela, začal Honza pořádat ty míle. A na účast na tomhle podniku jsem musela ještě pár let dozrát.
Dojela jste do cíle. To se ne každému podaří. Jaké jste měla pocity?
Zabalit to mě nenapadlo ani jednou. Říkala jsem si, že když vydrží zdraví a technika, udělám všechno pro to, abych to dojela. Když jsem se dřela s kolem do kopců, tak v tu chvíli mě přepadaly myšlenky, jestli mám zapotřebí se tak trápit i v budoucnu. Když jsem ale dojela, tak jsem si říkala, že to bylo super, a kdybych měla možnost, okamžitě pojedu znovu. Neměla jsem vyloženě krize. Tedy ke konci jen spací. Za jízdy jsem usnula a probudila se, jak jedu ve strouze. Naštěstí byla mělká.
Jiřina Lípová (52 let)Vizitka Pracuje v obchodě se sportovním vybavením ve Strakonicích. Dříve hodně lezla po skalách, kolu se věnovala jen doplňkově. Po úrazu na něm začala jezdit více a začaly ji bavit výjezdy v terénech. Absolvovala závod Loudání českou krajinou (800 kilometrů). Na závodě 1 000 mil dojela na celkovém 83. místě ze 156 závodníků za 16 dní, 8 hodin a 34 minut. Vítěz to zvládl za 8 dní, 3 hodiny a pět minut. Do cíle závodu se dostaly jen čtyři ženy. Závod 1 000 mil založil extrémní biker Jan Kopka. Jel se pátý ročník. Závodníci jezdí s vlastním vybavením podle mapy, kterou mají v navigaci. |
Během těch šestnácti dnů vydržela technika i zdraví?
Kolo mi připravovali tady kluci ve Sportbiku ve Strakonicích a vydrželo celou dobu. Jen jsem píchla. I zdraví drželo.
Měla jste představu, co vás čeká?
Hodně jsem o závodě četla. Bála jsem se jen třech brodů. Ale i ty dopadly dobře.
A ta divoká zvířata?
Celou dobu jsem si přála potkat někde divočáka. Povedlo se mi to až poslední den. Dojela jsem k němu na deset metrů, než mě zbystřil a utekl.
Na co všechno se musí člověk před tímhle závodem připravit?
Musí být připraven na změny počasí. Prostě aby ten závod nemusel zabalit jen proto, že si vzal špatné oblečení. Takže nepromokavá bunda, kalhoty. Něco na hlavu. Dobré ponožky. Potkala jsem na trase kluka, který se špatně vybavil. Měl lehoučkou větrovku, neměl ani rukavice. V Jeseníkách bylo ošklivě. Pršelo, byla zima. Viděli jsme na tři metry před sebe. Kluk měl na rukou ponožky, v nich díry na palce a byl úplně zmrzlej. A tak říkal, že se těší do tepla a že v polovině trati skončí.
Co všechno musíte mít s sebou?
Jinak si toho člověk moc nevozí. Jedny ponožky na výměnu, suché věci na spaní. Malinký spacák. Malou karimatku.
Stan?
Kdo by se s ním tahal. Pokud to šlo, spala jsem hlavně venku. Jinak jednou i v penzionu a taky na horské chatě, když to venku nešlo. Jeden zajímavý nocleh jsem měla i na posedu. A nebo jednou jsem dojela před osmou za bouřky do Liptovských Revúcí. Začínalo pršet a byla tam hospoda, tak jsem tam vytáhla kolo a chtěla jsem vědět, kde se najím, protože jsem byla hladová, a oni říkali, že nikde. Taky se divili, co tam dělám, vyprávěla jsem jim o závodě a že si dám pivo a oni že piva se nenajím a kde budu spát. Ukázala jsem na pěknou čekárnu pod hospodou. Nějaká paní se zvedla, odešla, přinesla mi večeři, pak mě u sebe ubytovala. Borovičku koupili. Tak jsme si tam potykali, zahráli mi na harmoniku. Paní ohřála vodu na vykoupání. Dala mi čisté věci na spaní. Ráno jsem poděkovala a vyrazila na Fatru. Byl to strašně příjemný zážitek. To člověka nabije energií.
Přes den jste jezdila sama, nebo s dalšími závodníky?
Na Slovensku byla na začátku skupinka, někdo odjel, někdo se přidal. Sjeli jsme se na nocleh. Nebo jsem někoho dojela a někdo dojel mě. Na Moravě jsem jezdila i chvílemi sama. Od půlky závodu pak už sama víc. Vždycky jsem ale potkala alespoň jednoho závodníka za den.
Jak ten váš den vypadal?
Jela jsem tak do jedenácti, do půl dvanácté. Jednou až do půl druhé v noci. Vstávala jsem kolem čtvrté, půl páté. Průměrně za den jsem urazila kolem 100 kilometrů.
Která část trasy vám přišla nejnáročnější?
Docela náročné to bylo u Černého Váhu. Bylo to samé tlačení po rozbitých cestách. Prudké kopce nahoru. Někdy nešlo ani nasednout a sjet to dolů. Člověk už to pak ani tolik neřešil. Věděl, že to musí zdolat. A pak se netěšit na to, že si odpočine u sjezdů. To jsem se těšila první dva dny, pak mě to přešlo. I když jsme se vydrápali na kopec a nahoře byla asfaltka z kopce, tak po dvaceti metrech se zase zahnulo do lesa. Všichni tomu říkali, že se vždycky objeví nějaká kopkovina.
