Mathieu Van der Poel, vítěz klasiky Milán-San Remo

Mathieu Van der Poel, vítěz klasiky Milán-San Remo | foto: AP

Dědeček Pou-Pou seshora tleská. Jak van der Poel napodobil Poulidora

  • 3
Na ikonické stoupání Poggio v sobotním úvodním monumentu cyklistické sezony nikdo nikdy rychleji nevyšplhal. Proč? Hrál v tom roli silný zadní vítr, skvělá forma a odvaha. Odvaha Mathieua van der Poela – krále Milán-San Rema. Nizozemský zázrak napsal další povedený příběh, slavný závod vyhrál 62 let po dědečkovi Raymondu Poulidorovi.

Letěl, jako kdyby měl křídla.

Vyjet na téměř čtyřkilometrové mírnější stoupání mu trvalo neuvěřitelných pět minut a 40 sekund. Ano, Poggio není žádný alpský strašák, průměrný sklon nedosahuje ani čtyř procent, ale i tak, šílený výkon.

Van der Poel slavný kopec při své triumfální jízdě vyjel rychlostí 39 kilometrů za hodinu. Po tu dobu vynaložil průměrně 564 wattů. To vše po sedmi hodinách v sedle.

Nikdo nikdy nahoru nevystoupal rychleji.

Asi i proto ujel i Tadeji Pogačarovi, Woutu van Aertovi a Filippu Gannovi a cílem na Via Roma projel sám.

„Lepší scénář si ani nemůžu představit. Dneska jsem byl na své nejvyšší úrovni. Těch posledních 100 kilometrů San Rema fakt miluju, problém je těch prvních 200,“ smál se v cíli.

Ano, nejdelší klasika cyklistického světa si stále drží svou délku kolem 300 kilometrů. A van der Poel ji v sobotu objel jako druhý nejrychlejší. Jen Gianni Bugno měl v 116leté historii závodu rychlejší průměr.

Van der Poelova paráda na San Remu. Zaútočil na Poggiu, páskou projel sám

„Je to jedinečný závod, protože ho ne vždy vyhraje ten nejsilnější. Navíc, po sólovém úniku ho zase tolik lidí nevyhrálo, takže jsem vážně hrdý,“ uvedl nizozemský cyklista.

Triumfoval na čtvrtý pokus. Loni dojel třetí, předloni pátý. Teď je po 38 letech prvním Nizozemcem, který San Remo ovládl. A navíc, jde ve stopách svého dědečka.

„Řekli mi, že je to jediný monument, který můj dědeček vyhrál. O to hezčí je vyhrát ho taky,“ usmál se.

Taky ujel na Poggiu

Stačí se podívat na cílovou fotku obou a připadáte si, jako kdybyste se přenesli v čase do roku 1961.

Před 62 lety se právě na ikonickém Poggiu vydal vpřed jistý Raymond Poulidor. Na televizních obrazovkách – tehdy ještě černobílých – ho málokdo poznal.

Proč? Profesionálem byl teprve druhým rokem. Teď ale v dresu slavného týmu Mercier ujel všem výsostným klasikářům v čele s Rikem Van Looyem (vítězem všech pěti monumentů).

„Byl to bláznivý den. Já ale věděl, že jestli mám vyhrát, nemůžu čekat na závěrečný sprint. Nikdy jsem nebyl žádný velký sprinter,“ vzpomínal.

A tak všem ujel, přitom 125 kilometrů před cílem málem odstoupil. Po defektu zůstal dvě minuty za svými soupeři. Až šéf jeho tehdejší stáje Antonin Magne ho přesvědčil, aby pokračoval.

Poulidor se nejen že dotáhl zpět, následně i všem ujel. A v cíli byl o tři sekundy dřív než zbytek balíku i přesto, že ho v poslední zatáčce policista navedl špatným směrem.

Zrodil se šampion.

Šampion, který většinu kariéry bojoval s pětinásobným vítězem Tour Jacquesem Anquetilem. Šampion, který byl i přesto, že Tour nikdy nevyhrál a nevezl ani žlutý dres, populárnější než Anquetil (Čím větší smůlu jsem měl, tím více mě měla veřejnost ráda a tím více peněz jsem vydělal.“). Šampion, který po konci svého největšího soka doufal, že nastane jeho éra, místo toho přišla éra Eddyho Merckxe.

A také tchán jistého Adrieho van der Poela, dědeček Mathieuho.

Pomohla zkušenost

Zemřel před třemi a půl lety a jeho vnuk na něj často při závodech vzpomíná.

Když vyhrál první etapu na Tour a oblékl žlutý dres, věnoval ho do nebe právě populárnímu Pou-Pouovi, který se ho v kariéře nikdy nedočkal.

Před dvěma lety na Tour se Mathieu van der Poel dočkal i žlutého dresu.

Teď se jejich cesty protnuly znovu. Přitom tomu nic nenasvědčovalo. Van der Poel byl minulý týden na Tirrenu-Adriatiku neviditelný.

„Sám jsem čekal, že budu v lepší formě. Ale San Remo ne vždycky vyhraje ten nejsilnější,“ predikoval.

Zároveň proti němu hrálo, že byl několikrát ve velkých závodech možná až přemotivovaný, zbytečně aktivní. Jindy zase až příliš defenzivní.

Letos ne. Závodil strategicky, hlavou. A nebál se.

Nejprve nechal na Poggiu pracovat Wouta van Aerta, který se vydal ze všech sil, aby zacelil mezeru za útočícím Tadejem Pogačarem. A pak sám vyrazil. Vyšťavený Pogačar ho nemohl zachytit, van Aert jakbysmet ne a Filippo Ganna, který se jediný s těmito velikány udržel, rovněž ne.

„Přitom hlava po van der Poelovi chtěla vystartovat, ale u nohou jsem si nebyl jistý. Kéž bych měl křišťálovou kouli a mohl do ní nakouknout… Příště možná vyrazím,“ litoval Ganna.

„Já byl naopak v minulosti na Poggiu až příliš defenzivní a spoléhal jsem na sprint. Teď jsem se ale cítil opravdu silný a riskoval jsem. Možná je to i zkušenostmi, které už mám. Kdybych jel San Remo poprvé, asi bych na vrcholu Poggia neútočil,“ popisoval van der Poel, o čem na konci závodu přemýšlel.

Na vrcholu měl stále jen třísekundový náskok, ale ten zvýšil i přesto, že podle jeho slov v náročném a technickém sjezdu neriskoval.

„Sjížděl jsem tak na 80 procent. Nechtěl jsem riskovat, protože kdybych spadl, neodpustil bych si to. Kdyby mě dojeli, pořád bych mohl sprintovat o vítězství, po pádu těžko. Jel jsem stabilně, ale ne na limitu. To až pak na rovině směrem k cíli,“ líčil.

A pokračoval: „San Remo je fakt jedinečný závod v tom, že o vítězství tady může bojovat etapový velikán jako Tadej Pogačar, mistr světa v časovce Filippo Ganna a skvělí časovkáři jako Wout van Aert nebo já. Tolik různých cyklistů ho může vyhrát, ale na konci se vždycky raduje jen jeden.“

Teď ta řada padla na něj.

A dědeček Pou-Pou mu seshora určitě tleská.