Loučení s kariérou proběhlo ve čtvrtek v pražské Galerii Empatie, kde byly vystaveny nejlepší fotky Petra Janouše, který ji celou kariéru doprovázel. Ebertová si přivezla i kolo Jure, věnované legendě ultramaratonu Jure Robičovi ze Slovinska.
„Tohle je hodně top hračka,“ povídala o nejnovějším přírůstku do její cyklistické rodiny.
Česká cyklistka má za sebou opravdu ojedinělou a úspěšnou kariéru, která začala v roce 1996 na Králi Šumavy. „Přišla jsem na start v mikině a v botaskách,“ vzpomínala se smíchem na svůj první závod. To ještě absolvovala kratší verzi, tedy 160 kilometrů a skončila šestá. O rok později už si vymodlila tu delší - 250 kilometrovou. „A od té doby jsem kratší maratony nejezdila.“
Rok 2001 byl průlomový. Šílený cyklista, tak se jmenuje závod na 24 hodin, ve kterém se Hanka zapsala do Guinnessovky. „Když jsme to zajeli, tak jsem si řekla „Hm, dobrý“. Když teď po dvaceti letech vidím, že to v Česku nejsou schopni zajet ani chlapi, tak mi dochází, jaký to byl výkon.“
Na ultramaratony jezdila hlavně za hranice, v roce 2007 se zúčastnila slavného Race Across America, ale závod nedokončila. „Jasně, tehdy mě to mrzelo, ale teď vím, že jsme neměli dost peněz. Proto to nedopadlo,“ vysvětlovala s odstupem.
O tři roky později už přišlo vítězství na Dos Ras Extreme ve Slovinsku. Jenom pro představu, závod měří 1 230 kilometrů a na trase je kolem 14 tisíc metrů převýšení. Ti nejlepší to jedou v kuse. Češka stála na startu už o dva roky dříve, to brala bronz, v roce 2009 zase stříbro. Bylo jasné, pro co si přijela.
Tehdy pršelo, přes den bylo okolo deseti stupňů, v noci, když bylo dobře, tak kolem desíti. To vás před startem nakopne, že? „Peklo. Z 64 chlapů jich dojelo asi 20. Ale když na vás 400 kilometrů od startu, navíc v lijáku a ve dvě v noci čekají fanoušci, kteří křičí „Hanka Go“, vidíte nápisy na cestě jako na Tour, to vás hrozně žene kupředu,“ popisovala vítězka tamní atmosféru.
O pár měsíců později se jako první žena pustila na start ještě bláznivějšího závodu Kolem Rakouska. 2 220 kilometrů / přes 28 tisíc nastoupaných metrů. Šílenost. „Do té doby se tomu holky vyhýbaly, já byla první, která ten závod celý objela,“ vzpomínala na nejtěžší závod kariéry. „Jela jsem to šest dní, v noci jsem spala třeba jenom půl hodiny. Druhou půlku závodu si ale skoro nepamatuju.“
Závod vyhrála, ale byla vyčerpaná. Poprvé ukončila kariéru a koupila si horské kolo, na kterém si přivodila nejtěžší zranění kariéry - utržená chrupavka ze stehenní kosti. „Tehdy to bylo v podstatě na výměnu kolena,“ glosovala s odstupem celou situaci.
Ebertová na jednom ze stanovišť.
Smutné loučení s kariérou, Ebertová právě nestihla časový limit
I přesto a možná právě proto se vrátila. „Měla jsem velkou motivaci, tři roky jsem nemohla jezdit.“
Ještě jednou si zkusila milovaný ultramaraton ve Slovinsku. Obsadila druhé místo a loni znovu zvažovala konec kariéry. „Nakonec jsem si ji prodloužila o rok. Ale věděla jsem, že po závodě ve Švýcarsku skončím,“ popisovala.
Na TorTour se chtěla rozloučit s bohatou kariérou. Naposledy tak dřela každý den stovky kilometrů. A pak? Kvůli časovému limitu ani ne uprostřed závodu nedokončila. „Hlodá to ve mě pořád. Dobře jsme se připravili, měli dost peněz, chtěla jsem to ujet. 400 kilometrů je prostě smutný konec. Žádný happyend.“
Tehdy se zlomila. „Sama sebe jsem se ptala, proč bych měla riskovat, když to k ničemu není? Začala jsem přemýšlet jinak. Třeba jsem začala dřív brzdit a to je v ultramaratonu konečná,“ popisovala smutný konec své kariéry.
A teď? Kolo na hřebík pověsit nehodlá. „Je to pro mě svoboda. Když chodím, tak kulhám. Takhle se můžu pohybovat stejně jako ostatní. Ale místo 800 hodin na kole za rok jich bude třeba jenom 300 nebo 400. A o půlku času víc na jiné aktivity.“
Ebertová má rozepsanou knihu, plánuje přednášky o výživě na ultramaratonech a hlavně, nechce závodit s časem. „Je to opravdu konečná. Myslím, že to uzrálo.“
