Opět to nebyl v úterý jeho den. Na bočním větru odpadl Alberto Contador z hlavního pole, ztratil půldruhé minuty, vypadl z Top 10 celkového pořadí.
Čekali byste naštvanou tvář?
Čekali byste toho protivného Contadora, který loni na Tour už nevěřil nikomu a ničemu a hledal spiknutí za každým slovem?
Pak byste čekali marně.
Sto metrů za cílem zastavil, počkal, až k němu doběhnou nejméně dva tucty reportérů, načež mluvil a mluvil, občas pohodil hlavou, tu a tam se i zasmál.
„Někteří lidé říkají, že bych měl radši odjet domů, že už tohle nemám zapotřebí,“ svěřoval se. „Jenže to mě ani na vteřinu nenapadlo. Vím, kde jsou momentálně mé limity. Vím, že už tady nemohu jet o stupně vítězů. Stále se však mohu pokusit o etapu.“
Alberto Contador, realista? Muž, který ovládl sedmkrát klání Grand Tour, víckrát než kdokoliv jiný ze současných jezdců, ale který pochopil, že už nemůže konkurovat Froomovi, Aruovi či Bardetovi?
„Měl skončit na vrcholu. Teď už bude jen prohrávat,“ prohlásil loni jeho bývalý týmový šéf Oleg Tiňkov.
Ovšem pozor. Contador byl pevně přesvědčen, že také letos může jet na Tour o žlutý dres. Třikrát byl na jaře v přípravných závodech druhý. „A tři dny před odletem na Tour jsem překonal vlastní rekord na stoupáni u Madridu, kde si poměřuji síly po celý život. Fyzicky jsem stále schopný Tour vyhrát.“
Skutečně? Odpověď nepoznáme.
On tvrdí: „Strádal jsem tu hlavně psychicky, pády mě srážely.“
Tolikrát opět ležel na asfaltu. Tak jako při Tour 2014, 2015, 2016. Letos dvakrát v deváté etapě v Juře a především dvakrát na pouti do Pau v etapě jedenácté. S bolavým kolenem, s pohmožděninami a celý oblepený náplastmi ztratil dalšího dne na Peyragudes čtyři minuty.
Pokud v minulosti dokončil třítýdenní závod, tak jej s výjimkou svého debutu na Tour 2005, vždy dokončil v elitní pětce. Nyní je mu velmi vzdálena.
Opět jednou se však usměje: „Aspoň mám teď možnost dělat si tu, co budu chtít.“
Což v překladu znamená: Froome a spol. mě v Alpách snáz pustí do úniku.
Zlatá generace Španělů se přiblížila ke konci své cyklistické pouti. Olympijskému vítězi z Pekingu 2008 Samueli Sánchezovi je 39 let, Valverdemu 37 let, Contadorovi 34 let. Už nyní je příležitostně mentorem Mikela Landy ze Sky. Užíval si, jak spolu unikli v druhé pyrenejské etapě do Foix. Minulost a budoucnost španělské (i světové) cyklistiky šlapaly pospolu.
#MeGustaMiTrabajo #ILoveMyWork @TrekSegafredo https://t.co/bNhKJW3UdN
„Teď si musí Mikel nesmírně pečlivě vybrat tým, kde bude lídrem,“ nabádá „El Pistolero“ o sedm let mladšího jezdce.
Sám loni podepsal v Treku pouze jednoletou smlouvu, jen na rok 2017.
Je tedy letošní sezona i sezonou jeho odcházení?
Ne, pravděpodobně nikoliv.
Dle gentlemanské dohody s týmem Trek má totiž právo na roční opci a podle zákulisních zvěstí jej už uplatnil, přestože oficiálně tvrdí: „Rozhodnu se až po Tour.“
Stáj Trek, jejímž druhým hlavním sponzorem je italská firma Segafredo, sice chtěla z Astany přetáhnout Fabia Arua, jenže Contador tuto snahu víceméně „vetoval“. Jeho slovo je stále mocné.
Firmě Segafredo však za to musel cosi slíbit: Bude lídrem týmu na Giru 2018. Italská Grand Tour je italské firmě bližší než ta francouzská a jméno Contador má v Itálii i nyní velkou reklamní váhu.
Zároveň tím otevřou dveře k vůdcovství na Tour ambicióznímu Baukemu Mollemovi, letos vítězi etapy v Centrálním masivu. Pokud se Contador do Francie za rok vrátí, pak už zřejmě jen jako jezdec, usilující o etapy.
Měl Oleg Tiňkov pravdu?
Opravdu nedokáže odejít včas?
Těžká odpověď. Je za vrcholem kariéry, to ano. Ale on si prostě nemůže pomoci. „Pořád ještě se chci pokoušet o útoky, při kterých diváci u televize udělají: wow. Pořád ještě chci vyhrávat etapy. I tady, na této Tour.“
Pokud možno hned dnes, na svazích Galibieru.
