Hokejový národní tým má Fantomase, na Tour de France zase řádí ďábelský Didi Senft a biatlon? Tomu vládne stařík s bílými vousy. Alespoň na tribuně.
Pětasedmdesátiletý Norbert Starke na sebe přitahuje pozornost při každém kole Světového poháru. Stěží ujde deset metrů, už se s ním chce každý fotit. „Jsou to malí kluci, starší páni, prostě všichni,“ zasměje se. Za fotku někdy vybírá jedno nebo dvě eura. Vybranou částku pak věnuje na německou biatlonovou mládež. Už na ni takhle přispěl více než 10 tisíci.
Kvůli své oblíbenosti si dokonce nechal vyrobit kartičky s autogramy, které při závodech nosí po kapsách. Často si ho vybírají i televizní kamery. Proč?
VĚRNÝ FANOUŠEK. V areálu Vysočina Areny se dodělávají poslední úpravy, ale Norbert Starke už je na místě.
I kvůli jeho charakteristickému klobouku, který váží dvě kila a na kterém má přes 370 odznaků z míst, která s biatlonem navštívil.
A že jich bylo.
25 let na cestách
Ve Vysočina Areně zrovna probíhá první úterní trénink žen, když se bělovousý fanoušek z Kolína nad Rýnem objeví na mobilní tribuně E. Ne, zatím na hlavě nemá svůj oblíbený klobouk, ten vytáhne až na čtvrteční závod, stejně jako trubku, na kterou během závodu troubí. Teď se jen opírá o hůl a sleduje dění na stadionu.
A taky vypráví.
Třeba o tom, jak dlouho už s biatlonem jezdí po světě.
„Kolik ti je?“ ptá se. „Čtyřiadvacet,“ odpovídám. „Ooooh, tos ještě nebyl na světě, když jsem začal jezdit na Světový pohár,“ zasměje se.
Je vyškoleným tesařem, ale v mládí pracoval na celnici a na ježdění po Evropě neměl moc času. Biatlon sice sledoval v televizi, ale živě ho spatřil až v roce 1992, kdy ho práce zavála do Erfurtu. „To bylo něco úžasného, poprvé jsem své hvězdy viděl zblízka. Od té doby jsem to chtěl zažívat tak často, jak to jen šlo. Kvůli biatlonu jsem vybíral i dovolenou,“ přizná.
Ve své první „sezoně“ stihl navštívit jen Oberhof. V dalším ročníku už se kromě Oberhofu podíval i do Ruhpoldingu. O rok později ke dvěma zastávkám přidal Hochfilzen a napřesrok zase Anterselvu. Postupně se dostal až tak daleko, že začal objíždět téměř všechna kola Světového poháru. I pro něj tak začíná zimní sezona v listopadu a končí začátkem dubna.
„Dříve jsem hodně jezdil sám autem. Pak jsem přibral syna a kamarády, teď zase často jezdím s novináři, nebo využiju vlak a letadlo, pokud je to delší cesta. Jsem v důchodu, takže mám čas jezdit všude,“ usměje se.
Rodák z Berlína dříve chodil na fotbal, je velkým fanouškem Bayeru Leverkusen. Nakonec si ale jeho srdce získal biatlon. I kvůli fanouškům.
„Na fotbale je plno chuligánů, tady ne. Jsou tady starší lidé a hlavně přátelští. Všichni fandí všem, Korejcům, Rusům, Angličanům, Čechům, prostě úplně všem. A hlavně, biatlon je prostě krásný sport. Líbí se mi, jak chvíli jedou, pak střílí, pak zase jedou. To je něco pro mě. Tohle kombinování sportů mám rád. Kdybych nenašel biatlon, sledoval bych severskou kombinaci,“ vypráví.
Od Björndalena dostal lyže
Do Nového Města zatím zavítal pokaždé, kdy se na Vysočině konal Světový pohár nebo mistrovství světa. „Vzpomínám si, že tady poprvé ještě nebyla ta velká tribuna. Aréna se od té doby hodně změnila, ale je nádherná, i to prostředí kolem a hlavně lidé. Všichni se mnou chtějí mluvit, to mě baví,“ povídá.
Od jednoho Světového poháru v Oberhofu, se kterým před pětadvaceti lety začínal, se Norbert Starke dostal k letošním osmi. Chyběl při úvodním kole Světového poháru ve švédském Östersundu, svůj biatlonový maraton načal o víkendu ve slovinské Pokljuce
Od Oleho Einara Björndalena dostal Norbert Starke kdysi lyže s věnováním.
„Z Nového Města se o Vánocích stavím do Schalke, kde se jede tradiční exhibice. Pak mě čeká Oberhof, Ruhpolding, Anterselva, světový šampionát v Hochfilzenu, Ťumeň a poslední zastávka v Oslu. Jediné, co vynechám, je Světový pohár v jihokorejském Pchjongčchangu. Na tři dny se mi tam jet nevyplatí. Ale až tam bude v roce 2018 olympiáda a biatlon bude čtrnáct dní, pojedu,“ říká.
S většinou biatlonistů je kamarád. Od Oleho Einara Björndalena dokonce kdysi dostal lyže s věnováním, které má doma v Kolíně vystavené v místnosti s dalšími suvenýry.
Vzpomíná i na časy, kdy za německou reprezentaci zářili Sven Fischer s Frankem Luckem a mezi ženami Uschi Dislová. „Ale i teď tady máme krásné holky,“ rozzáří se. „Darja Domračevová je hezká, Italka Dorothea Wiereová je krásná, no a samozřejmě vaše Gabriela Sukula, teď už vlastně Kukula,“ rozesměje se.
Pak z kapsy vytáhne kartičku s podpisem, zasměje se a vydá se na trať.
Sbírat další zážitky ze svých biatlonových cest.
