Psal se rok 2007.
Při mistrovství světa v Anterselvě právě oslavil 24. narozeniny, načež na tratích naháněl i Björndalena a po sprintu mu věšeli na krk stříbrnou medaili. Symbolicky ji věnoval kamarádce z klubu Tereze Hlavsové, která tragicky zahynula při autonehodě. Přidal potom bronz ve vytrvalostním závodě a navrch čtvrté i páté místo. Když mu vyčítali, že se po stříbře málo radoval, tak po bronzu už bujaře skákal na stupně vítězů a tvrdil: „Vymyslel jsem vlastní choreografii, ale musel jsem ji nejdřív nacvičit před zrcadlem.“ Gratulaci mu posílal i prezident Václav Klaus a slavný německý biatlonista Rico Gross, o němž si myslel, že je arogantní a který ho předtím ani nezdravil, za ním najednou přišel a chválil ho.
Tehdy mi Michal Šlesingr vykládal: „Vyznávám heslo: Nevaž se, odvaž se. Začátek závodu nakopnu, a když bůh dá, do cíle vydržím.“
O devět let později mu jeho dávné heslo připomínám.
Zasměje se. „Jo, to jsem byl ještě mladej a leckdy jsem to i vydržel.“
Tentokrát to v pátek ve sprintu v Anterselvě nakopl, možná až příliš, v ležce vybílil všech pět terčů a pak...
„Pak už jsem byl na hadry. Na stojce jsem měl svaly celé zakyselené, tady ta nadmořská výška je vážně znát. Poslední ránu jsem odkládal a stejně jsem ji nedal. A v posledním kole jsem úplně zkapal. Nebylo kde brát.“
Skončil sedmatřicátý.
V letech 2013 a 2014 léčil zdravotní neduhy. Loni byl naopak ve Světovém poháru skvělý. A současná sezona?
Jako na houpačce.
„Na začátku zimy jsme se marně pachtili po dobrém výsledku, který by protrhl smůlu,“ vzpomíná. Po Vánocích však byl mužský tým jako vyměněný. A v Ruhpoldingu doběhl najednou Šlesingr třetí!
„To bylo velké povzbuzení. Teď vím, že to pořád jde,“ říká.
Proto se ve v pátečním umístění nemíní vrtat. Není důvod.
V Anterselvě neabsolvovali Češi na rozdíl od mistrovství světa 2007 delší aklimatizaci. Dorazili sem až v pondělí. „Třetí nebo čtvrtý den bývá z pohledu aklimatizace nejhorší,“ připomíná. „Ale nechci se vymlouvat, všichni jsme na tom stejně. Někomu to tady při sprintu sedlo, mně ne. A zítra může být zase všechno jinak. To je biatlon.“
Ondřej Moravec (vlevo) a Michal Šlesingr během sprintu SP biatlonistů v Anterselvě.
Od památného roku 2007 se v Šlesingrově životě mnohé změnilo.
„Oženil jsem se a mám Viktorku.“
Ale tolik je toho zároveň stejného jako tehdy. „Pořád jsem magor, co lyžuje a běhá s kvérem na zádech po lesích. Pořád mám rád i adrenalinové sporty,“ připomíná vyznavač paraglidingu či basejumpingu.
Když se jej zeptáte, zda byl pro něj biatlon před devíti lety důležitější než nyní, nedokáže odpovědět. „Nepamatuju si, jak vážně jsem ho tehdy bral. Ale asi je pro mě důležitý pořád. Proto u něj zůstávám, i když mi doma vyrůstá před očima dcera, a přesto na půl roku odjíždím někam do prčic.“
Proto už nyní vzhlíží i k mistrovství světa v Oslu. Ve Světovém poháru už kdysi na Holmenkollenu dokázal zvítězit. „Nemám rád tu hrabačku, co v Oslu na trati dokáže být. Ale na druhou stranu na tu hrabačku umíme namazat. A bude to vrchol sezony. Těším se, samozřejmě.“
