Pětadvacátého ledna se vydala na předolympijské soustředění do Kazachstánu. Odtud zamířila na hry do Koreje, kde oproti původním plánům absolvovala maximální porci šesti startů. Po návratu z her ještě téhož dne odletěla na juniorské mistrovství světa do estonského Otepää. A tam Markéta Davidová završila svá mládežnická léta stříbrem ze sprintu a zlatem ze stíhacího závodu.
Zpátky jste mohla zase letět, jenže místo toho jste se zbytkem týmu cestovala autem. Proč?
Byli jsme skvělá parta, tak jsem si řekla, že když pojedu s ostatními autem, bude to větší zábava.
Ale byla to i pořádná štreka. Jak dlouho jste z Estonska jeli?
Sedmnáct hodin. Vyráželi jsme v neděli po večeři a přijeli do Prahy dalšího dne ve čtvrt na dvanáct.
Teď vás víc bolí, hlava, nebo tělo?
Všechno! Už se těším, až se zase doma vyspím.
Však by byl div, kdyby se už na tratích v Otepää neprojevila únava z posledních týdnů.
Postupně na mě padala. Hlavně po sobotním sprintu to byl před nedělní stíhačkou velký boj.
Údajně jste tehdy byla na ostatní poněkud protivná.
Trochu jo. Po sprintu moje první slova zněla: „Už nic nejedu. Už tu stíhačku prostě nepojedu.“ Měla jsem všeho dost, nechtělo se mi vůbec hýbat, vylézat ráno z postele.
Vylezla jste, rozjela se do stíhačky a vybojovala v ní zlato.
Přesvědčovala jsem se: Zkusíš na tu únavu nemyslet. Na trati jsem potom kupodivu zjistila, že se mi nejede tak zle, což mě nakoplo. Rozhodně jsem ráda, že jsem v posledním kole s nikým nemusela bojovat o umístění, protože to už bych fakt nezvládla.
S náskokem 28 vteřin jste si naopak mohla vychutnat cílovou rovinku s vlajkou v ruce. Na takový scénář jste byli připraveni?
Kdepak. Servisák Šimon ji na poslední chvíli přidělával na hůlku.
Své umístění jste v Estonsku vylepšovala závod od závodu. Přitom podmínkami šlo o pořádně divoký šampionát, že?
Přijeli jsme a bylo minus dvacet. Navíc už od letního mistrovství světa na kolečkových lyžích jsem věděla, že střelnice v Otepää není kvůli větru právě jednoduchá. A to jsme ji tentokrát ještě zastihli v docela dobrém rozpoložení.
I tak jste při úvodním vytrvalostním závodu nabrala dokonce osm trestných minut.
K nim jsem sama přispěla i tím, že při ležce za tři jsem si pořádně neotevřela klapku.
Zato potom byl závěr vaší juniorské kariéry dokonale vystupňovaný. Tak jste si to vysnila už v Koreji, když jste po posledním olympijském závodě vykládala, že se chcete s juniorskou kategorií rozloučit co nejlépe?
Takhle krásné jsem si to snad ani nepředstavovala. Jo, patřila jsem v Estonsku mezi favoritky, ale jsem strašně ráda, že to tak dopadlo.
Všichni o vás nyní hovoří jako o velké české naději do budoucna. Je to pro vás příjemný pocit, nebo spíše závazek?
Já na nic takového nemyslím, nepřipouštím si to. Každá sezona je jiná, příští rok může být všechno úplně jinak. Byla bych ráda, kdyby to šlo pořád nahoru jako doposud, ale je mi jasné, že to není pravidlo.
Teď se zase rychle musíte vrátit do školy?
Jo, od úterka se tam chystám. Začal mi semestr, čeká mě i jedna zkouška. Chtěla jsem se učit už v Estonsku, jenže nějak to nevyšlo. Musím se do toho vrhnout hned dneska. (Na České zemědělské univerzitě v Praze studuje 2. ročník oboru Zoorehabilitace a práce se zvířaty.)
Jak zvládáte skloubit studium s biatlonem? Loni jste říkala, že si nechcete ročníky rozkládat.
Mám sice individuální plán, ale zatím jedu normálně ve stylu co rok, to jeden ročník. Všechno jsem stíhala a nic jsem si nemusela prodlužovat. Jen jednu zkoušku jsem si přetáhla z prváku do druháku, ale tu už mám také hotovou.
Jde o bakalářský obor. Jestliže na něj navážete dalším studiem, mohla byste promovat před začátkem her v Pekingu 2022.
No, to je vlastně pravda. Chci po bakalářských zkouškách pokračovat, jen je otázka, kde. Možná zkusím i jinou školu. Vím však, že určitě bych chtěla zůstat u zvířat. Práce s nimi mě moc baví.
