V tolika rolích už se představila. Gabriela Soukalová, sportovkyně, bohémka, rebelka, zpěvačka, malířka i návrhářka. Také rozesmátá kráska, která nikdy nezávodí bez make-upu, i zmatkářka, která zapomene kdekoliv cokoliv včetně sebe samé, nebo dívka, která občasnou trudnomyslnost umí rychle vyléčit steakem k večeři či nájezdem na obchody s oblečením. Takovou ji lidé znali.
Poslední triumfSvětový pohár v Pokljuce |
„Připadala mi jako zjevení, renesanční žena,“ vypráví její přítel, badmintonista Petr Koukal. „Hodná a milá holka z Jablonce, která si ze sebe uměla udělat srandu, užívala si život naplno a vstřebávala své úspěchy. Chtěla stíhat tisíc věcí najednou, všem vyhovět a pro ostatní se rozdat. A zároveň měla obrovské výčitky svědomí, pokud výjimečně neodtrénovala ještě něco navíc proti tréninkovému plánu.“
V dětství „kradla“ mamince kosmetiku a rodiče bila hůlkami, když na tréninku mrzla a chtěla domů. Nutili ji závodit, jenže ona by nejradši jen kreslila a zpívala. Neměla ráda tu úpornou bolest ve stopě. Přihlásili ji na závod, Gábinka utekla do lesa a číslo zahrabala. Nebo demonstrativně zůstala stát na startu a dostala na zadek.
Potřebovala čas, aby si biatlon zamilovala, a potřebovala mnohem více času, aby objevila svého osudového kouče Ondřeje Rybáře.
PRVNÍ TRIUMF. Česká biatlonistka Gabriela Soukalová vyhrála sprint Světového poháru v Pokljuce v polovině prosince 2012. Z památného závodu je tento snímek.
Před 24 měsíci vyhrála v Pokljuce senzačně poprvé závod Světového poháru. Od té doby její život razantně změnil směr, padala a stoupala po bláznivé spirále do neznámých končin. Zrodila se Soukalová superstar, nejprve biatlonová, potom i česká. Stala se tváří olympijského týmu, hrdě nosila žluté číslo první dámy Světového poháru, tiskla k hrudi olympijské medaile, pozdvihla malý křišťálový glóbus.
Tak spontánně se uměla radovat, tak nádherně vždy žasla. Když jsem jí telefonoval po vítězném hattricku při pohárovém finále v Chanty Mansijsku 2013, spustila: „Ty jo! To je tak dobrý. Ty jo, tak to už... Ty jo! To radši už ani nebudu nic říkat.“ A co potom legendární hláška „Sakryš, sakryš, sakryš“, kterou okomentovala tři minely v olympijském sprintu? Neuvěřitelné příběhy vyráběla jak na běžícím pásu.
Byla jsem zavřená v akváriu
Život na vrcholu pozornosti si však vybral – musel si vybrat – svoji daň. Česká motorová myš, jak ji opěvovali po famózním představení v olympijské štafetě, najednou pocítila: Můj motor se zadrhl. Už v březnu, po závěrečném závodě Světového poháru, se v Oslu svěřovala: „Jsem tak vyčerpaná, že kdyby mi někdo v cíli řekl, že umřu, odpovím mu: Tak jo.“
Nešlo jen o razantní úbytek sil fyzických, nýbrž i těch psychických. „Každého by změnilo to vše, čím prošla,“ říká kouč Rybář.
O devět měsíců později tedy sedíme se slečnou Soukalovou v hotelu Rupertus a já se ptám: „V čem jste jiná než loni?“
Gabriela SoukalováFakta o úspěšné biatlonistce Narozena 1. 11. 1989 v Jablonci nad Nisou. Největší úspěchy:
|
Vypráví, jak si v Soči splnila sen a řekla si: „Teď chci být šťastná i v soukromém životě, jinak nedokážu dál fungovat.“
Rozpovídá se o hledání nové motivace. O velké lásce, jakou předtím nepoznala. O tom, jak přestala řešit, co o ní napíše bulvár a co vykládají závistivci. Dokonce také o tom, že se snaží být dochvilnější.
Dvě hodiny po našem rozhovoru mi zapípá mobil. Esemeska. Odesílatel: Gabriela Soukalová.
Píše, že ještě přemýšlela nad svojí odpovědí. A proměnu, kterou v posledních měsících prošla, shrne do následujících čtyř vět:
„Přestalo mi záležet na tom, co si o mně kdo myslí, kromě rodiny a mých blízkých.“
„Jsem přímější, říkám víc na rovinu svůj názor.“
„Nejsem už tak důvěřivá, na lidi si dávám větší pozor.“
„Začala jsem se radovat i z jiných hodnot než jen z biatlonu, na čemž má velký podíl můj partner.“
S PARTNEREM. Biatlonistka Gabriela Soukalová s badmintonistou Petrem Koukalem.
Když odkrývá pozadí této své proměny, vrací se spirálou nazpět časem. „Čtyři roky jsem byla zavřená v akváriu a celou tu dobu se soustředila na olympiádu,“ vypráví. „Vše jsem podřizovala jen sportu, v tréninku dělala víc, než mi řekli trenéři. I když jsme jeli na dovolenou, tak vždycky tam, kde je střelnice, abych z toho náhodou nevypadla. Měla jsem totiž pocit, že když tři dny nebudu střílet, končí veškerá legrace.“
Z čeho brát sílu na závody?
Léta tak kráčela za cílem získat olympijskou medaili. Ze Soči přivezla hned dvě. Seděla doma, hleděla na své trofeje a dumala: „Medaile mám, žluté číslo mám, glóbus mám. Tak proč to dělat dál?“
Rázem dokázala pochopit, proč slavná Magdalena Neunerová předloni ukončila kariéru v pouhých 25 letech, když vyhrála vše, co si přála. Také jablonecké blondýně právě bylo 25 let. „Další soupeřky odešly. Už ani nejsem mladá generace,“ tvrdila.
Na jaře musela na operaci, nestihla dovolenou, neoživila motor.
V létě tonula v seriálu povinných sponzorských akcí, které se snažila skloubit s tréninkem na další zimu a se svojí láskou. „Šest dnů v týdnu mi zabírá trénink a pak máme jediný den volno. A já místo toho, abych regenerovala, celý den stála na nějaké akci. Vím, že úspěch s sebou nese povinnosti. Ale bylo toho vážně příliš.“
VZPOMÍNKA NA LÉTO. Biatlonistka Gabriela Soukalová v botanické zahradě.
Na podzim se cítila úplně nejhůř. Tehdy si říkala: „Vůbec nemůžu dál.“ Dokonce přemýšlela, jestli nebude lepší s biatlonem skončit.
Teď, s odstupem času, uznává: „Velkým dílem jsem si za to mohla sama. Vždycky přece můžete říct DOST. Ale já jsem člověk, který se nezastaví, pořád bych něco dělala, pořád jsem se snažila zvládat nejrůznější věci.“
Chtěla malovat, chodit na rande, hrát s přítelem badminton, zajít na výstavu, klábosit s kamarády. „Už jsem tolik dřela, proč bych si zase jednou nemohla víc užít?“ přemýšlela. Zkoušela si představit, jak znovu stojí na startu olympiády, v Koreji 2018, a napadlo ji: „To je strašně dlouhá doba. Chci to podstoupit?“
Hned se v duchu okřikla: „Přece teď neskončím!“
A vzápětí znovu pochybovala: „Z čeho budu brát sílu na závody?“
„Ideálně Gábina nabírá sílu v posteli, protože když nemusí vstávat, vydrží spát i čtrnáct hodin v kuse,“ prozrazuje Petr Koukal. Tělo, zmožené stresem olympijské zimy i následujících měsíců, se navíc o úlevy samo hlásilo: „Stalo se mi, že jsem šla spát v deset dopoledne, vzbudila se na oběd, kolem druhé zase usnula a pak spala do dalšího dne do rána. Takhle jsem to dělala třeba tři dny v kuse. Měli jsme volno a já ho celé prospala.“
Onemocněla, potom znovu, brala antibiotika. To jí nepřidalo. „Při nominačních závodech jsem si připadala úplně mrtvá, rozsekaná.“ Zvažovala a zase zavrhla variantu, že by v zimě některé závody vynechala. A na letišti před odletem do Östersundu pronesla nešťastně pochopená slova o odpočinkové sezoně, která někteří fanoušci zkritizovali a po nichž si šéf svazu Hamza rval zděšením vlasy.
„Já tím nechtěla říci, že pojedu závody na půl plynu,“ vysvětluje nyní. „To by bylo scestné, ne? Když jsem na startu, vždycky tam nechám všechno a jedu podlahu.“
Otázka zněla, na co její současné „všechno“ bude stačit.
Bude zase vítězit, má to v sobě!
Ondřej Rybář se snažil nalézt pochopení pro stav, kterým jeho svěřenka prochází. „Ne, není stejná jako loni. Ale nechci říct, že je špatná. Učí se tím chodit. Byla marketingově vytížená a sama na sebe si vytvářela tlak. Musí si sama najít cestu zpět, objevit kompromis mezi biatlonem, osobním životem a dalšími důležitými věcmi.“
Úvodní pohárové klání zimy, vytrvalostní závod v Östersundu, dokončila na 62. místě.
Čerpala chybějící sílu z maličkostí. „Když bylo ráno sluníčko. Když jsem si dala čerstvou houstičku k snídani. Když jsem navrhovala medaile.“ Ovšem co ji doopravdy nakoplo, bylo právě to 62. místo. „Nejvíc člověka posílí, když dostane nakládačku,“ řekla.
Stará dobrá bojovnice Soukalová se znovu probouzela k životu. O tři dny později dojela ve stíhačce jedenadvacátá. V Hochfilzenu měla ve štafetě čtvrtý nejrychlejší běžecký čas. A v nedělní stíhačce při položkách vstoje poprvé za zimu nechybila. Pomalu skládala mozaiku své někdejší formy. Co na tom, že některé dílky do sebe občas nezapadaly.
„Dobře běžím, ale pak nic netrefím. Nebo naopak. Snad se mi to brzy zase sejde,“ doufala. Její přítel o tom byl přesvědčen: „Z celého toho bláznivého kolotoče vyskočí podstatně silnější a úspěšnější Gábina. Chce to jen čas a trpělivost.“
ČTVRTEČNÍ ÚSPĚCH. Gabriela Soukalová v cíli sprintu v Pokljuce a následně s medailí (uprostřed).
Ondřej Moravec se o ní v Hochfilzenu bavil s dalšími biatlonisty, načež prozradil: „Všichni to vidíme stejně. Gábina je takovým talentem, že už v půli ledna v Ruhpoldingu a možná ještě dřív bude schopná zase vyhrávat. Ona to v sobě prostě má.“
Nemýlil se. Jen se to přihodilo o měsíc dříve než v Ruhpoldingu. Tam, kde kdysi její slavná éra započala, v její milované Pokljuce, na jejím takřka domácím hřišti.
Mozaika byla znovu složena.
Soukalová a Koukal se svlékli pro boj s rakovinou:
20. listopadu 2014 |
