Jan Matouš, na přelomu 80. a 90. let první český biatlonista v absolutní světové špičce, vypráví: „My jsme závodili za věcné ceny a někdy jen za diplomy. Žádné peníze. Vyhrál jsem v Bulharsku svěťák a dostal jsem ovčí houni. A když jsem byl druhý ve Finsku, dali mi kožené křeslo. Nabídli se potom, že mi ho pošlou poštou – a nikdy už nepřišlo.“
Do Ruhpoldingu tehdy jezdili nejraději. Tam byly přichystány ceny hned pro prvních deset. „Dokonce i rádio nebo magneťák.“
O čtvrt století později je biatlon úplně jiným, blyštivým světem. Prize money ve Světovém poháru neustále narůstají.
Ale Matouš nelituje. „Každá doba má svoje,“ povídá. „My jsme si zase užili po závodech na diskotékách. To si už dnešní profíci asi nemohou dovolit.“
Daň bývá až 35 procent
Zlomovým datem byl rok 1993, kdy se biatlonisté odtrhli od Mezinárodní federace moderního pětiboje, která je doposud zastřešovala, a založili si vlastní unii IBU. Počínaje zimou 1994–1995 ve Světovém poháru zavedli prémie, pro vítěze závodu 1 500 marek.
Jaké částky si mohou vydělat biatlonistéSvětový pohár, závod jednotlivců: Kolik v minulé sezoně vydělali na prize money v SP Poznámka: Veškeré uváděné částky jsou před zdaněním. |
Obrovský boom, divácký i sponzorský, vzápětí způsobil německé biatlonové šílenství. Přibyly atraktivní hromadné závody a dokonalá televizní grafika. Loni navíc IBU podepsala novou výhodnou smlouvu o televizních právech s Eurovizí, načež znovu navýšila prize money. „Kontinuálně jdou neustále nahoru,“ říká Vlastimil Jakeš, ředitel Světového poháru v Novém Městě.
Za první příčku v každém podniku Světového poháru se od této sezony vyplácí už 13 000 eur.
Veronika Vítková tak ze tří startů při svém životním pohárovém týdnu v Oberhofu vydělala 28 000 eur.
Jenže pozor, toto číslo mate.
Částky podléhají zdanění, zpravidla podle zákonů země, kde se závodí. „V Hochfilzenu nám odečetli dokonce 35 procent,“ líčí Ondřej Moravec. „Navíc ze všech prémií ještě odvádíme v Česku na sociální a zdravotní pojištění,“ připomíná Michal Šlesingr. A další část prémie náleží realizačnímu týmu.
Prize money čekají v cíli pouze na prvních deset (viz box), nikoliv na Top 30 jako například u skokanů na lyžích. „Když pak jezdíš pořád jedenáctý, je to k vzteku,“ prohodí Šlesingr.
Přitom na startu pohárů bývá až 110 biatlonistů, proniknout do Top 10 je přetěžké. „Michal Krčmář byl patnáctý v Pokljuce, což byl pro něj supervýkon, ale nic za to nemá,“ říká šéftrenér Ondřej Rybář.
Celkem čerpají čeští biatlonisté ze tří zdrojů příjmů. Kromě pohárových prize money, na něž většinou dosahuje pouze silná česká čtyřka (Vítková, Soukalová, Moravec, Šlesingr), jsou tu i speciální prémie českého svazu. Ty jsou vypsané za umístění do 6. místa na zimních olympijských hrách nebo mistrovství světa..
„Za olympiádu v Soči jsme na prémiích vyplatili sportovcům a realizačním týmům pět milionů korun. Kdyby byla každý rok tak úspěšná olympiáda, položí nás to,“ tvrdí svazový šéf Jiří Hamza.
Letos budou při mistrovství světa v Kontiolahti prémie nižší, případný šampion obdrží 150 000 korun.
Výrazně menší bonusy zároveň mají reprezentanti zakotveny ve svých interních smlouvách se svazem také za body ve Světovém poháru. „Navrch od nich vykupujeme reklamní práva. Chceme, aby měli aspoň na slušné živobytí,“ tvrdí Hamza.
Plat dostávají od ministerstva
Podle „průzkumu“ českých funkcionářů jsou na tom obdobně i jiné týmy. Existují pochopitelně výjimky. Příkladem budiž Darja Domračevová, která obdržela od Běloruského olympijského výboru za tři zlaté medaile v Soči v přepočtu 12 milionů korun. A Magdalena Neunerová měla v dobách své největší slávy v Německu roční příjem, včetně sponzorských smluv, 1,6 milionu eur, tedy tehdy 40 milionů korun.
Třetím zdrojem příjmů se stal pro české reprezentanty plat, který pobírají od ministerstva vnitra, pod jehož středisko sportu spadají. „Pomoci resortu vnitra si moc vážíme. Ovšem oni musejí vycházet z tabulek pro státní zaměstnance,“ vysvětluje Rybář. Například Tomáš Holubec, reprezentant do roku 2013, pobíral plat 14 tisíc korun čistého. A někteří další reprezentanti dostali jen půlúvazky.
„Naštěstí u našich sportovců stále platí, že primárně chtějí dělat biatlon. Nedělají ho především kvůli penězům,“ vyzdvihuje Rybář.
Rovněž tabulkové platy na vnitru částečně reflektují výkony a medaile. „Ondra Moravec díky tomu dostává plat na úrovni normálního člověka v Praze. Zato většina ostatních kluků na úrovni normálního platu na vesnici,“ říká Hamza.
Když potom někteří z biatlonistů založí rodinu, situace se komplikuje. „Zaopatřit z těch peněz i manželku a děti není jednoduché,“ povídá Šlesingr, který celý loňský rok bojoval s nemocemi. V Ruhpoldingu právě vyráží na další trénink. „Tak já jdu rubat, abych byl Pražák,“ rozloučí se s úsměvem.
