Na základce jsem tělocvik neřešil. Čutali jsme do mičudy na kdejakém plácku, pořád jsme někde lítali. Od třetí třídy jsem jezdil za Spartu rychlostní kanoistiku, tak jsem neměl problém. Jen ty kolektivní, to mi prostě nešlo, zvlášť ten fotbal. Jak si mě do týmu na fotbal "kapitáni" nevybírali, vybíjená, to bylo něco jiného. Občas se mi podařilo soupeřům v poli vyrazit dech, byl i nějaký otřes mozku. Ale pro většinu to bylo zpestření výuky. Na učňáku to bylo jinak. Snahy se ulejt, a nebo fotbal. Do týmu mě opět nikdo nechtěl, tak jsem se schoval v nářaďovně, a zkoušel koně, bradla (bradla jsem miloval, silové, dynamické, bavilo mě to) Tělocvikář, už postarší super chlap mě tam jednou vyhmát, začal něco o ulejvácích, ale když viděl ty figury... Fotbal tě nebere, to jsem si všimnul, tak se mi tu nezmrzač, já sem občas kouknu. A v osnovách byly různé prověrky, vytrvalostní, silové, nářadí. Fotbal tam ke smůle ostatních nebyl. Takže když došlo na kruhy, a hlavně na ta bradla, vysek jsem takovou sestavu, že učitel povídá: "Tauši, z vás bude ještě gymnasta" Cítil jsem se jako za sto gólů, protože čutálisti z toho pdali jak mouchy. A když mi rodiče za lumpárny zamkly kolo, byl to krutý trest. Když má kamarád dostat syna na kolo, to je boj, jako ještě musím dohrát level, jinak přijdu o.... co já vím o co.
