"Jen jsem chtěla zkontrolovat, kde mám soupeřku, aniž bych se dívala. Jak jsem se jí dotkla, malíček se najednou zlomil do strany," popisuje klíčový moment někdejší dlouholetá kapitánka "Žabin" i reprezentace.
Verdikt lékařů zněl vcelku standardně - zlomenina musí dostat měsíc klidu. "Pak bude kontrolní rentgen a uvidí se." Horáková tak vzala zavděk postojem klubového vedení, které jí dovolilo léčit se a trénovat doma.
"Nic už s tím nenadělám, tak jsem samozřejmě ráda. Kdo by nebyl. I když ještě lepší by bylo, kdybych byla v Jekatěrinburgu a ostatní mě jezdili navštěvovat," usmívá se.
Na míč teď musí zapomenout, a tak jenom posiluje a hlavně běhá. Venku však ne, pěkně v teple v tělocvičně nebo v posilovně. "Přijde mi, že se teď hrozně ochladilo," komentuje mrazivé počasí, které už přípravě venku nepřeje.
Klub působící ve městě na východní straně Uralu je po loňské anabázi v Istanbulu jejím druhým zahraničním působištěm.
Než se ocitla v kabině mezi spoluhráčkami, měla obavy, jak bude tým fungovat po lidské stránce. Zda zde nejsou jen vynikající basketbalistky, které netvoří ideální kolektiv.
"Zatím je však všechno super," chválí si prostředí, v němž navíc našla někdejší spoluhráčku z Brna a vrstevnici Mášu Stěpanovovou. "Máša je skvělá, navíc si pamatuje češtinu, tak spolu mluvíme česko-rusky," vypráví Horáková, která ve středu sledovala výhru svého klubu v Praze proti USK.
S ostatními se snaží domluvit rusky. "Jinak to nejde, když jinak nemluví. Ale když se s nimi chci dorozumět, rychle se potřebná slovíčka naučím," vysvětluje. Ani žádné kurzy nepotřebuje. Učitele si totiž zařídila poněkud svérázně. "Mám dohodu se svým řidičem, že ho budu učit česky a on mě rusky," říká.
"A taky mě tatínek, než jsem tam poprvé odletěla, naučil dvě věty, se kterými si tam prý vystačím. Ale radši nebudu říkat jaké," směje se.
Z milionového Jekatěrinburgu už leccos poznala. "Hlavně je to město kontrastů. V jedné ulici jsou moderní skleněné budovy, o ulici dál rozbité dřevěné domky."
