Kupředu pravá, zpátky ni krok

Praha - Pravou nohou vykročili čeští basketbalisté v úvodu B skupiny kvalifikace semifinále mistrovství Evropy 2003, Slovensko v Lučenci a Portugalsko v Opavě s ocitly na kolenou. O vítězství v Lucembursku nikdo nepochybuje. Tedy přesně řečeno, pokud naši reprezentanti chtějí znovu dobýt ztracené pozice, nelze si možnost porážky s Lucemburskem vůbec připouštět, jedno jestli venku nebo doma. Příjemný dojem z úvodních „ mistrovských“ vystoupení ovšem není rozhodně není úplně bez kazu.

Vezměme to odzadu. Zdůrazňuje-li reprezentační trenér Michal Ježdík naši skvělou obranu, která dovolila Portugalcům nastřílet jenom 55 bodů, má pravdu, že jde o naši skvělou vizitku. Pak ovšem nelze nepřipomenout skóre prvního zápase, ve kterém nám Slováci dali 85 bodů. Naši hráči sice zaznamenali ještě o deset bodů víc, ale to se nemusí proti silnějším soupeřům povést. Argument, že jsme v závěru jen jistili zřejmé vítězství neobstojí, naopak.

Polevení – v žádném případě nepodezírám ani jednoho reprezentanta z toho, že by bylo vědomé – se totiž objevilo vlastně v obou zápasech. V Opavě jsme třetí čtvrtinu prohráli  9 :13, a v poslední  remizovali 18 :18. Zvlášť nově se formující tým s velkými ambicemi by  se měl do soupeře zakousnout jako pitbul a nepustit ani když už se oběť několik minut nehýbe. Učme se od nejlepších, prakticky žádný z Dream teamů na olympiádě „nepřestal hrát“, ani když už vedl o desítky bodů. Američané prostě mají v krvi sundat nohu z plynu až v šatně po utkání.

Ostatně pro příklady nemusíme chodit ani tak daleko. Slovensko doslova rozdrtilo Lucembursko 111 : 64. Slováci tedy dovolili soupeři nastřílet jen o 9 bodů víc než jsme dovolili Portugalcům, ale zvítězili nad soupeřem sice slabším než je tým z pyrenejského poloostrova, ale zase na jeho hřišti o rovných 47 bodů. Nebylo by na škodu, kdyby náš tým vzal tento výsledek jako výzvu k jeho překonání. 

Přes výše uvedené bych rád zdůraznil, že nově se formující tým se zdá být vyvážený na všech postech. Dosažení deklarovaného cíle v týmovém herním pojetí – hry přes podkošové hráče vyžaduje čas. Zatím velmi příjemným zjištěním je herní vyzrálost Jiřího Welsche
(doufejme, že nepodlehne ani v budoucnu samospasitelskému pojetí), stálost formy  a spolehlivost Pavla Bečky. Méně podstatným, ale velmi sympatickým momentem, znamenajícím přínos pro propagaci basketbalu, je snaha zejména dvojice Czudek - Sokolovský o efektní akce, kdykoliv to situace dovolí.

Na závěr jsem si nechal dvě poznámky, které se reprezentace netýkají. Bylo mi smutno z toho, že cestu do Karlových Varů na oslavu devadesátých narozenin  MUDr. Josefa Klímy nenašel nikdo z výboru ČBF. Pan Klíma dostal dopis a dar od předsedy MOV, dar od Clubu Mattoni NBL, ale „vlastním“ lidem nestál za námahu… Neméně zajímavé je mlčení pana Eremiáše, který tak plameně kritizoval poměry v českém basketbalu, na zveřejnění dotace pro USK 8 miliónů korun ze státní kasy. Ticho není třeba jakkoliv komentovat.


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž