Na palubovce dělal, co mohl. Prakticky v každém utkání byl nejlepším střelcem Vlků. Přesto nakonec Jiří Bubák Žďár nad Sázavou do druhé nejvyšší domácí soutěže nedostal.
Jeho tým skončil v baráži na třetím, nepostupovém místě.
„Po sobotním zápase s Vyšehradem bylo velké zklamání, objevily se i slzy. Ale takový je sport,“ povzdechl si letos čtyřiatřicetiletý žďárský basketbalista.
Před začátkem prolínací soutěže se zdálo, že jste naprosto odhodlaní postoupit...
Byli jsme rozjetí, vyhráli jsme nějakých 20 zápasů v řadě, takže jsme samozřejmě vstupovali do baráže s tím, že bychom postoupit chtěli. Máme sice poměrně starý tým, ale s klukama jsme si řekli, že už to spolu táhneme nějakých deset nebo dvanáct let, tak proč nezkusit postup. Chtěli jsme se o něj porvat.
Proč to nakonec nedopadlo?
Bohužel hned první zápas na Vyšehradě nám nevyšel. Další dva už jsme potom sice odehráli dobře, měli jsme je vyhrát, jenže jsme nezvládli koncovky. A právě tyhle dva zápasy, v Olomouci a doma s Vyšehradem, rozhodly, že jsme nepostoupili.
Nezvládli jste tlak, který na vás před dvěma domácími víkendovými souboji ležel?
Prostě se nám nepovedla druhá čtvrtina zápasu s Vyšehradem. Prohráli jsme ji asi o deset bodů a soupeř se dostal do pohody. A když jsme pak ztrátu dotáhli, tak my klíčoví hráči jsme byli unavení. Konkrétně mě chytly velké křeče.
Jinými slovy rozhodl už zmiňovaný vyšší věkový průměr vašeho mužstva?
Vyšehrad měl kluky o nějakých deset dvanáct, možná i patnáct let mladší. Šli si za svým cílem a postoupili asi zaslouženě.
„Prožívali jsme velké zklamání, objevily se i slzy. Ale takový je prostě sport.“ |
Vy jste si nicméně v letošní sezoně první ligu už zahrál. Nějakou dobu jste znovu strávil v Jihlavě, která mimochodem také prožila výbornou sezonu. Zdá se, že kam přijdete, tam se daří...
(usmívá se) To nevím. Třeba loni jsem byl v Jihlavě taky a skončili jsme předposlední. Vlastně ani letos se na začátku moc nedařilo, ale pak si tým sedl a musím přiznat, že když jsem po nějakých osmi zápasech z Jihlavy odcházel, tak se mi moc nechtělo.
Vytušil jste, že by z toho mohla být nakonec parádní sezona? Jihlava se dostala až do prvoligového finále...
Že to bude až takový výsledek, to mě překvapilo, ale jinak jsem věděl, že tým sílu má.
Takže s odstupem času litujete, že jste se vrátil domů do Žďáru?
Určitě ne. Věděl jsem, že je potřeba Žďáru pomoct. Navíc tady působím i jako asistent hlavního trenéra. A přesto, že jsme do první ligy nakonec nepostoupili, odehráli jsme taky parádní sezonu. Nemusíme se za nic stydět.
Jak fungujete jako hrající trenér? Přepínáte na palubovce v hlavě z kouče na hráče?
My jsme u týmu celkem tři trenéři. Tím hlavním je Petr Šilhart. Já a Tomáš Rosecký jsme jeho asistenti. Každopádně, když jsem na hřišti, do koučování nezasahuju. Ze hřiště to totiž člověk vidí úplně jinak. Navíc nejsem v pozici, abych radil Petru Šilhartovi.
Budete v téhle dvojroli hráč-trenér pokračovat ve Žďáru i v příští sezoně?
O tom se ještě musíme pobavit. Zatím bych tohle téma nechal otevřené. Každopádně Petr jako hlavní trenér pokračovat určitě bude.
Všimla jsem si, že kromě hráčských a trenérských povinností se také staráte o klubový web. Vy se asi nenudíte, co?
To rozhodně ne. (usmívá se) Jsem novinář, píšu o našich zápasech a zároveň se starám o prezentaci A-týmu. A navíc jsem i učitel.
