„Mám stabilní výkonnost, to je jen dobře,“ pochvaloval si po návratu z Asie pětadvacetiletý atlet pražské Dukly.
Co ve vás převládá? Spokojenost z druhého místa v Šanghaji a ze skutečnosti, že se vám tam pětkrát podařilo přehodit osmdesátimetrovou hranici, anebo jisté zklamání, že jste hodil o dva metry méně než v Kawasaki?
Zklamaný být nemůžu, sám sobě totiž dokazuju, že házím stabilně daleko. Měl jsem tři závody, v Potchefstroomu, v Kawasaki i teď v Šanghaji se mi povedlo nejméně třemi pokusy hodit přes 83 metrů. Taková stabilita může být dobrá k ještě delším hodům, které ulítnou.
Hned za vámi skončil v Šanghaji ve svém prvním závodě sezony váš tréninkový partner Vítězslav Veselý - je to také důvod ke spokojenosti?
Je skvělé, když jsme na větších závodech spolu a daří se oběma. Každý se ale soustředíme na sebe, abychom hodili co nejdál. Můžeme si poradit ve chvíli, když tápeme, ale tentokrát k tomu nedošlo, dopadlo to dobře.
Jak hodnotíte svoje pokusy?
Beru to tak, že mi to lítalo daleko i s horší technikou, takže je tam prostor pro další zlepšování. Je začátek sezony, nevidím důvod, proč by se to nemělo povést.
Hovořil jste po závodě s trenérem Janem Železným?
Volali jsme si, ale jelikož byl v televizi vidět jen jeden můj pokus, ten nejdelší, těžko z toho mohl něco usuzovat. Víc to rozebereme až na tréninku.
Za vámi jsou roky 2011 až 2013, kdy jste měl potíže s kotníkem. To už je minulost?
Ano, ale nejde všechno shazovat na kotník. To potká každého, člověku se to dostane do hlavy a může to být začátek konce. Mně se to do hlavy dostalo, začal jsem dumat nad technikou, měnit a podobně, a pak delší dobu trvá, než se člověk dostane zpátky. Myslím, že už se to povedlo.
Máte jasno, co za tím je? Dařilo se vám už loni...
Ano, celou sezonu házel plus minus stabilně. Šlo o to, že rok 2014 pro mě byl přelomový v otázce zdraví - nohu se povedlo dát dohromady a začal jsem házet řekněme víc přirozeně. A jak člověk nabaluje dobré hody, tak si i víc si věří. Pak už víte, jak na to, a postupujete dál a dál.
Měl jste takových přelomových momentů víc?
Určitě, to byla i loňská sezona. Před ní jsem začal spolupracovat s psycholožkou Zdeňkou Sládečkovou a od té doby u mě začalo platit, že čím větší závod, tím lepší výkon.
Můžete prozradit, v čem ta spolupráce spočívá? Proč jste paní Sládečkovou vlastně vyhledal?
Vyhledání psycholožky musí nastat ne ve chvíli, kdy okolí říká sportovci, že má hlavu na nic, a měl by začít hledat pomoc. Musí k tomu dojít sám. Díky paní doktorce jsem už loni věděl, že mám na to, abych házel daleko. Protože mozek řídí tělo, ovlivňuje ho a v těch chvílích, kdy je největší psychická vytíženost, může selhat. Když ale pracujete na hlavě, začnete být silnější.
Loni se vaše výkonnost stabilizovala, nicméně na mistrovství světa v Pekingu vám rozhodčí kvůli domnělému přešlapu uzavřeli cestu do finále, vašeho vůbec prvního na velkém podniku. Je obdivuhodné, že vás takový okamžik nesrazil...
Samozřejmě jsem měl hodit dál, ale... Hlava byla nastavená tak, že jsem si v každém hodu věřil, a do třetího jsme šel s tím, že hodím daleko. Pokus mi změřili, bylo to necelých 84 metrů, takže tělo fungovalo, mozek ho nepohltil. Je zbytečné se k tomu vracet, ale myslím, že jsem do finále patřil, protože jsem hodil na úrovni čtvrtého místa v kvalifikaci. Dá se říct, že mě tenhle moment i nakopl.
Jakub Vadlejch během kvalifikace oštěpařů na MS v Pekingu 2015.
Takže věříte, že se můžete dál zlepšovat?
Právě když člověk hodí dobře na začátku sezony, tak mu to dodá víru, že má směrem k vrcholu roku velký potenciál. Během sezony se rozzávodíte, zlepšuje se citlivost na oštěp. Nejde o to, kolik jsem teď hodil, ale jak jsem to hodil. A dobře vím, že moje hody ještě zdaleka nejsou učesané, trefené, jak je třeba, což už jsem taky zažil. Je ale vidět, že to v ruce je.
Pokus 86,76 metru z Kawasaki, kterým vedete letošní světové tabulky, byl učesaný?
Právě že moc ne. Byly tam jisté technické nedostatky. Až je vyžehlím, může to být ještě lepší.
Vaše skupina se rozrostla, kromě Vítězslava Veselého a Petra Frydrycha je jejím členem i dosud málo známý Jaroslav Jílek, kterého mnozí považují za mladíka...
Jenže Jarda je starší než já! Ale je prima, že jsme čtyři, Jarda má obrovský potenciál, závodím s ním už asi deset let. Má velký cit pro pohyb, takže myslím, že 83,39 metru, kolik hodil v Kawasaki, určitě není konečná.
Zároveň ale nastává jistá tlačenice, do Ria mohou jet jen tři oštěpaři - vy, Veselý a Jílek už limit máte, Frydrych letos ještě nezávodil. Může být taková vnitřní konkurence ve skupině prospěšná?
Určitě, pro skupinu a pro český oštěp vůbec je to obrovské plus. Počítám, že Péťa hodí taky daleko, myslím, že čtyři takhle vyrovnaní oštěpaři tady nebyli ani v době, kdy se házelo za devadesátku. To zase vede k tomu, že se můžeme zlepšovat.
