Zaplněné ochozy olympijského stadionu v Mexico City překvapeně ztichly. Kampak až to Beamon dolétl?! S jemným úsměvem rychle odskákal z písku, lehkým klusem se vrátil na lavičku.
A rozhodčí? Chvíli kroutili hlavami, vždyť nová měřidla nebyla na takovou dálku nastavena! Co s tím? Dvacet minut důkladně přeměřovali vzdálenost odrazového prkna od stopy v písku. Pak konečně hlasatel cosi oznámil. A na tabuli se objevilo – 890.
"Co to znamená?" obrátil se Beamon na svého kolegu-mentora, Ralpha Bostona. Zlatý dálkař z Říma 1960 mu metrické hodnocení "přeložil": 29 stop a 2 a 1/2 palce. Tak daleko nikdo nikdy neskočil. Světový rekord zlepšil o 55 centimetrů! Jen na kousíček se přiblížil bájné devítimetrové hranici.
"Bylo to... Neuvěřitelné. Mimořádné," vzpomínal později. Jeho tělo pohltil takzvaný "emocionální šok ze strnutí". Chtěl skákat, jásat, ale upadl na kolena, rukama si zakryl obličej a nebyl schopný pohybu. Kolegové ho museli postavit na nohy. Obhájce zlata Davies mu napůl v žertu řekl: "Zničil jsi tuhle soutěž." Pohádkový příběh nechtěného dítěte byl dokonán.
Jeho matka zemřela na tuberkulózu, když mu bylo osm měsíců. Léta žil v domnění, že ho odložila už v nemocnici. Ale jako dospělý objevil fotografie z dětství, jak ho drží v náručí. Vyrůstal s babičkou a otcem alkoholikem, ten ho doma nechtěl.
V newyorských ulicích byl členem gangu, na vlastní oči viděl umírat jednoho z kamarádů. Od drsného světa ulice ho zachránila střední škola a trenér Larry Ellis. Jako patnáctiletý vyhrál dálku na juniorské "olympiádě" v New Yorku výkonem 734 cm. "To zlato pro mě bylo stejně důležité jako to v Mexiku," vzpomínal. "Ukázalo mi, že bych v životě mohl dosáhnout něčeho opravdu hodnotného."
Získal stipendium na univerzitě v Texasu, o které však později přišel, jelikož odmítl nastoupit ve školním soupeření, údajně kvůli rasismu. V olympijské sezoně zůstal bez trenéra, připravoval se s kolegou Ralphem Bostonem. Do Mexika přijel coby favorit, před hrami vyhrál 22 z 23 mítinků. Jenže pak v kvalifikaci dvakrát přešlápl.
"Bylo to buď – nebo. Kdybych ho nezvládl, jel bych domů. A mně se domů nechtělo," vzpomínal. Třetí pokus v kvalifikaci zvládl. Vystresovaný se večer zašel posílit tequilou. A pak se v dálkařském sektoru rozeběhl ve finále...
Prestižní časopis Sports Illustrated vyhlásil jeho skok jedním z pěti nejúchvatnějších sportovních momentů 20. století. "Přitom já nikdy neměl rekordní ambice. Zajímala mě jen zlatá medaile. Ale užil jsem si každičký moment."
Na olympijských hrách vytěžil maximum i z podmínek: Mexico City leží ve výšce 2 240 metrů a je tu řidší vzduch než na úrovni moře – ale podle propočtů by byl jeho pokus na úrovni moře pouze o 4 centimetry kratší. Měl ideální vítr do zad +2,0 m/s, tahle podpora údajně zkvalitnila jeho skok až o 31 centimetrů. "Jako bych vůbec necítil nohy. Vznášel jsem se," popisoval.
Ani vytoužené zlato mu však kariéru příliš neprodloužilo, přednost dostalo studium, v roce 1972 získal titul ze sociologie. Krátce po hrách se začal věnovat basketbalu, draftoval ho tým Phoenix Suns.
A po Mexiku už nikdy neskočil dál než 822 centimetrů.
Boba Beamona mohou čeští fanoušci ve čtvrtek spatřit na vlastní oči, je čestným hostem letošního ročníku Zlaté tretry.
