Velké zklamání se do něj zahryzlo v březnu na halovém evropském šampionátu ve Vídni. Coby favorit favoritů mužské osmistovky nestačil na skvělý finiš dravého Poláka Czapiewského, a přestože se poprvé v životě dostal pod střechou pod hranici 1:45 minuty a vytvořil nový národní rekord, zbylo na něj jen stříbro.
Tenhle cenný kov už si Bucher zblízka prohlížel mnohokrát. Začal s tím na juniorských MS i ME, druhý skončil i na evropském šampionátu do 23 let ve finském Turku v roce 1997, o rok později na mistrovství Evropy v Budapešti nebo na Světové univerziádě na Mallorce v roce 1999. Velkého zlata se dočkal až v Edmontonu.
Blonďatý obrýlený chlapík z Neudorfu zažil hodně proher, přesto je optimista. "Porážka je, když se někdo vzdá svého cíle a takové věci se mě netýkají. Já se snažím na všem najít něco pozitivního," říká Andre Bucher.
Země helvétského kříže jej zbožňuje, ve Švýcarsku je populárnější než hvězdy sjezdového lyžování a může se měřit s tenistkou Martinou Hingisovou. Přitom není nijak šťastný, když ho lidi poznávají a oslavují, spíš bezmocný. "Nemám zapotřebí být slavný," krčí skromně rameny.
Loni byl podruhé zvolen nejlepším sportovcem Švýcarska, na což je velmi pyšný. "Je to pro mě velká pocta, protože šlo o volbu fanoušků," upozornil Bucher.
Vídeňskou porážku hodil za hlavu a s velkým očekáváním hleděl k srpnovému mistrovství Evropy. Mnichovský šampionát pro něj znamenal výzvu. Pak přišla rána. Na tréninku si zlomil levou nohu a šest týdnů bude muset odpočívat.
"Neberu to nijak tragicky, ale polovina letošní sezony je pryč," uvědomuje si Andre Bucher. A mistrovství Evropy, kde chtěl získat zlatou medaili a navázat na předchozí úspěchy? "Vše záleží na tom, jak rychle se bude zranění hojit," kroutí pětadvacetiletý běžec hlavou nad svým případným mnichovským vystoupením.
