"Nebýt Honzy Železného, neseděl bych tady," řekl v Moskvě.
Poprvé oficiálně promlouval na tiskové konferenci coby mistr světa. Emoce přehlušila únava a vyčerpání. I když... On je nikdy příliš neukazuje.
Nový oštěpařský král je totiž introvert. Tak trochu flegmatik. Hloubavý typ. "Věcem, které dělám, chci pořádně rozumět," říká.
Na atletický stadion uprostřed lesoparku v Hodoníně ho před lety přivedl otec. V páté třídě na základní škole se přihlásil k talentovým zkouškám do atletické třídy. Ve čtrnácti letech na soustředění poprvé odhodil oštěpem - ze sjezdovky dolů. A aniž by měl oštěpařské tretry, patnácti se stal žákovským mistrem republiky. "Házel jsem v běžeckých, bez hřebíků," vzpomínal.
Mezitím běhal přespolní běhy, i čtvrtku si zkusil. Na střední škole si pak řekl: "Musím s tím svým sportováním něco udělat, aby mělo smysl."
V Hodoníně mu scházela speciální oštěpařská příprava, tak zamířil na Obchodní akademii do Zlína. Trenérsky se ho ujal Jaroslav Halva, kouč, který kdysi v Banské Bystrici vedl Jana Železného.
Vedle oštěpařského zlepšení se však začaly projevovat první problémy. "Nebyl jsem fyzicky připravený. Začnete oštěpařský trénink, mlátíte do toho a loket prostě nevydržel," uvědomuje si zpětně.
Ať dělal cokoliv, bolesti neustupovaly. Problémy řešil po svém. Když loket bolel, neházel. Když nebolel, házel. "Ale pak už to bolelo pořád."
Mistr světa v hodu oštěpem Vítězslav Veselý |
Na nějakou dobu s atletikou skončil. Faktickou pauzu měl rok, v předešlých dvou sezonách však odházel pouze jeden závod ročně. Jenže dopis z FTVS všechno změnil... Přestěhoval se do Prahy, začal trénovat na Spartě. Když Jan Železný po skončení kariéry začal sestavovat svou tréninkovou skupinu, upozornil ho na něj Remigius Machura, bývalý úspěšný koulař.
"U mě na Spartě trénuje takový zvláštní borec. Něco v něm je," pamatuje si Železný ten telefonát před lety. Pozorným okem Veselého změřil a uvědomil si: Něco v něm je.
Začali společně trénovat. Navenek tak trochu ve stínu talentovaného Petra Frydrycha se tichý kluk z Hodonína dral nahoru. V roce 2008 poprvé přehodil 80 metrů a na olympiádě v Pekingu se dostal do finále. Na mistrovství světa v Tegu 2011 skončil těsně pod stupni, čtvrtý.
K ideálu pořád něco chybělo. Nebyl zdravý. Teprve loni se něco v jeho organismu zlomilo, začal fungovat bez zádrhelů.
V Helsinkách vyhrál svůj první velký titul. Stal se mistrem Evropy. Před olympijskými hrami se dostal do role favorita. Zvýraznil ji velehodem v kvalifikaci, prvním pokusem si zlepšil osobní maximum, zlepšil světový výkon roku (88,34 m).
"Mám životní formu, jenže ji ještě musím potvrdit," říkal. Jenže atypické dva dny pauzy, stres a psychická únava mu ve finále svazovaly ruce i nohy. Opět skončil - čtvrtý. "Nechci se na nic vymlouvat, určitě to je moje chyba. Pořád si stojím za tím, že formu mám, jakou jsem v životě neměl. Ale taky musíte mít hlavu," vypravoval v Londýně.
Zklamání netajil. "Ale není to celý svět. Člověk neví, co bude, co mě čeká do budoucna. Možná pro mě bylo dobře, že to tak dopadlo."
Na začátku letošního roku strávil tři měsíce přípravy v Jihoafrické republice. "Abych konečně nebyl v nejdůležitějším závodě roku čtvrtý, ale první," vysvětloval.
Do sezony vstoupil skvěle, dlouho vedl světové tabulky. Házel daleko a vyrovnaně.
"Stabilita výkonů je to nejcennější," říkal. Ale že by se zdravotně vůbec netrápil? Jděte!
Neustále ho pobolívala achilovka. V Birminghamu si natáhl přitahovač stehenního svalu, dva týdny pauzíroval. Krátce před mistrovstvím světa se ozvalo koleno, na tréninku vůbec neházel.
Uznávaný fyzioterapeut Pavel Kolář mu koleno opíchal. Fyzioterapeuti mu připravili speciální tejp. Navíc ho v Moskvě postihly střevní potíže. Přes to všechno zakončil trnitou cestu bolesti se zlatou medailí na krku. "Jak to všechno zvládl hlavou, za to ho obdivuju," chválil ho Železný. Veselý i ve chvíli triumfu vzpomněl na Londýn.
"Člověk nikdy neví, co by se stalo, kdyby tam olympiáda vyšla. Všechno, co se dělo předtím, beru jako výchovu. Boží výchovu, protože jsem věřící a jednou jsem Bohu dal svůj život do rukou. Já nevím, co je pro mě to dobrý, ale on to ví, a já za to můžu akorát děkovat."
