Troufla byste si odhadnout, jak daleko při svém první startu doletíte?
Podle tréninku někam ke čtrtnácti metrům. Ale první závod je specifický, poprvé zkusím skákat z dlouhého rozběhu a mohou přijít nedošlapy nebo přešlapy, což se mi dřív občas stalo... Bude mě zajímat čistá délka skoku a ne konečný výsledek.
Kdy začne jít do tuhého?
Důležitější už bude velký mítink v Dortmundu, který se koná 27. ledna, ale všechno směřuje až k halovému mistrovství Evropy ve Vídni.
Byl návrat k trojskoku náročný?
Technika se nezapomíná a mám dokonce pocit, že skáču líp než dřív. Mnohem těžší je navázat na sílu, ale fyzická připravenost se dá naštěstí rychle dohnat.
Jak se vám daří sladit mateřství s vrcholovým sportem?
Myslela jsem si, že bude všechno jednodušší. Představovala jsem si třeba, že Terezka bude celou noc spát, což se nakonec trochu vymklo z rukou. Celou přípravu ale podřizuju jí. Trénuju dopoledne, když spí a na procházky jí bere teta. A když jsme na soustředění, pomáhá mi maminka nebo kamarádka. Bez nich by se to nedalo zvládnout.
Někdy to musí být pořádně náročné.
Teď nechci, aby si moje slova vykládal někdo jinak. Ale matka přece nemusí být čtyřiadvacet hodin s dítětem. Odskočím si na dvě hodinky na trénink, maličko si odpočinu a už se na Terezku zase strašně těším. Dělá mi radost.
Vypadáte hodně spokojeně.
Před olympiádou v Sydney jsem se trápila, život mi komplikovala zranění, nedařilo se mi. Teď mám zase z atletiky potěšení, jako před pěti šesti lety, baví mě.
Před pěti šesti lety jste si přivezla medaili z olympijských her v Atlantě a pak se v Aténách stala mistryní světa.
To je fakt. Nebylo by špatné, kdyby se tyhle časy zase vrátily, snad mám ještě nějaký úspěch před sebou. Ve světovém trojskoku se nic vážnějšího nestalo, vracím se k tomu, co jsem opustila.
