Původně jsem si myslela, že vás role mladého Wericha musela docela zaskočit, ale váš táta – někdejší divadelník a manažer Divadla Járy Cimrmana Václav Kotek – byl veliký fanda Osvobozeného divadla, takže tuhle látku máte asi pod kůží, že?
Není to tak, že by mě táta nutil sedět a poslouchat všechny záznamy her Voskovce a Wericha, to nikdy nedělal. Ale vztah k tomu mám, v naší rodině k Werichovi panuje obdiv a úcta a samozřejmě vnímám i určitou paralelu a podobnost s tím, že táta hrál a pracoval u Cimrmanů, kteří jsou spolu s Osvobozeným, podobně jako třeba i Semafor, velmi specifická autorská divadla, ve kterých jsou autoři zároveň i protagonisty a bez nich to vlastně nefunguje. Je to něco, co je nenahraditelné a vlastně neopakovatelné. V tomhle ohledu k Werichovi opravdu vztah mám, ale vyslovený wericholog jsem nikdy nebyl a musím říct, že spoustu věcí jsem o něm fakt nevěděl.
Všichni teď moc dobře víme, že jistota v životě prostě neexistuje v ničem žádná. A to, jak se s tím vypořádáme, z nás dělá, kdo a jací jsme.
