Hádám, že přes den vám práce neubylo, protože péče o koně je přeci jen pořád stejná, ale povězte mi, jak teď vyplňujete večery, které jste povětšinou trávil v divadle?
Máte pravdu, přes den se toho moc nezměnilo. Ale po večerech býváme teď s Janou (manželka, herečka Jana Boušková, pozn. red.) doma, což jsou pro nás docela vzácné momenty, a tak si je užíváme. Uděláme si večeři, podíváme se na nějaký hezký film a pak se většinou učíme texty nové hry, kterou jsme spolu měli zkoušet a zatím bohužel nezkoušíme. Sice už jsme začali, ale muselo se to kvůli současné situaci přerušit, takže se alespoň učíme spolu doma.
Někteří umělci přiznávají, že na jednu stranu jsou za karanténu svým způsobem rádi, protože je v dnešní uspěchané době donutila zbrzdit a víc se věnovat rodině. Cítíte to stejně?
Ano, přineslo to celkové zpomalení a víc času na blízké, ale za sebe musím říct, že za tuhle situaci rád nejsem. Ne, že bych byl workoholik, ale hrát mě baví. Skoro každý večer jsem byl v divadle, a tak mi to popravdě už trochu schází.
Když jsme si spolu povídali před rokem, přiznal jste, že práce na statku je pro vás v kombinaci s profesí herce hodně vyčerpávající. Řekl jste, že cítíte, že už toho na vás začíná být moc. Zlepšilo se to?
Teď aktuálně rozhodně ano, protože u koní je vlastně víceméně má jediná práce, kromě natáčení Prostřeno! jednou týdně. Ve studiu se totiž scházíme jenom tři, takže to zůstalo zachované. Tohle zpomalení mi skutečně dopřálo trochu odpočinku. Musím říct, že předtím jsem byl už opravdu hodně unavený.
Navíc jsem před časem prodělal lehčí úraz, takže mě začala bolet záda, což je pro práci na statku mor. Když potřebujete strouhat koním kopyta, a přitom se ani nemůžete ohnout, je to špatné. Nicméně v době, kdy začala karanténa, mě přestalo prakticky všechno bolet. (smích)
Když zmiňujete Prostřeno!, vyzkoušel jste doma někdy nějaký recept, který vás v pořadu zaujal?
Víte, já jsem člověk nekuchtící. Zvládnu si uvařit špagety nebo ráno vajíčko na hniličku a ještě tak maximálně čaj. (smích) Vaření mě zrovna dvakrát nebaví a nechci trávit čas u plotny, navíc Jana vaří moc dobře, takže v naší rodině tuhle práci naštěstí pro mě zastává ona.
Ti, co sami nevaří, bývají mnohdy o to vybíravější.
To není můj případ, naopak patřím k těm, kteří snědí úplně všechno. Co dostanu na talíř, to sním, maximálně si vypomůžu solí a pepřem. V tomhle jsem vděčný strávník.
Jaké byly Velikonoce v karanténě?
Doma jsem jen symbolicky vyšupal svou ženu a kamarádky na statku, ale to je všechno. Velikonoce neprožívám na výpravě s pomlázkou. Svátky mám sice rád, ale trávím je víceméně jako každý jiný den. Vlastně ani jako kluk jsem na koledu nechodil, tohle mě úplně míjelo. Letos tedy alespoň nebudu zklamaný.
Václav Vydra■ Narodil se 7. ledna 1956 v Praze. Pochází ze slavné herecké rodiny, jeho otcem byl Václav Vydra, matkou Dana Medřická. |
Touhle dobou už by řada lidí plánovala letní dovolenou u moře, ale letos to vypadá spíš na prázdniny v Česku. Vidíte na tom něco pozitivního?
Upřímně nevidím, protože v prostředí, kde se nesmělo cestovat, jedině na výjezdní doložku, jsem vyrůstal a dobře ho znám. Každý to samozřejmě může cítit jinak, ale u mě to funguje tak, že čím víc možností podívat se za hranice člověk má, tím méně po tom vlastně touží. Nacestoval jsem se za život poměrně dost a zjistil jsem, že poslední dobou vlastně cestujui spíš nerad.
Když už vyrazíme za hranice, tak je to maximálně na deset dní například do Chorvatska, kde si půjčíme plachetnici a trávíme dovolenou na moři. To mě pořád ještě moc baví a naplňuje. Jinak jsem nejraději doma, vyrazím se podívat někam s koňmi, nebo jednou za rok podnikáme s kamarády vandr po Česku a navštěvujeme místa, kde jsme dosud nebyli. Naše země je krásná a je tady pořád co poznávat. To ale neznamená, že by mě těšilo, že nemám možnost se sebrat a odjet třeba do Rakouska nebo kamkoli jinam.
Když mluvíte o vandru, mám si pod tím představit stan, táborák a kotlík?
Na to už jsme trošku zpovykaní, takže vyrážíme spíš na cestu od penzionu k penzionu. (smích)
Zmínil jste dobu, kdy se svobodně nesmělo za hranice. Vzpomínáte, jaká byla vaše první cesta do ciziny a jaký dojem ve vás zanechala?
Bylo to o něco dříve, než se otevřely hranice, protože když se moje máma podruhé vdala, vzala si Španěla. Tím pádem se mi cesta na Západ otevřela a mohl jsem tam navštěvovat svou druhou rodinu. Trávil jsem ve Španělsku každé prázdniny a bylo to něco fantastického. Mohl jsem objevovat „kapitalistický svět“ a byl jsem z něj naprosto nadšený.
Fascinovaly mě venkovní hospody, noční život, obchody plné všeho možného, co tady nebylo. Díval jsem se na to všechno s očima dokořán. Chodili jsme tam také často do kina na filmy, které se sem nedostaly. Ze začátku jsem částečně používal svoji bídnou němčinu, ale postupně jsem se začal učit španělsky, protože to byl svět, který mě opravdu okouzlil. Když jsem si po večeři dal na pláži jahody se šlehačkou, připadal sem si jako v ráji.
Pořád ještě umíte španělsky?
Ano, pořád se domluvím. Sice už to není, co bývalo, ale pokaždé mi stačí trochu to oprášit, skočit do toho a celkem rychle se rozmluvím. Mimochodem se svojí španělskou rodinou jsem se teď po delší době zase spojil. Měl jsem to v plánu už déle, ale v současné situaci jsem si řekl, že nebudu nic odkládat. Slíbili jsme si, že se navštívíme, takže jakmile to půjde, rozletíme se za nimi.
31. března 2019 |
