Marie Černá
Ve světlém panelákovém bytě v pátém patře na pražském sídlišti už jsou zase zasklená okna, vyměněné dveře a šaty jsou zpátky ve skříních. Když paní Černá nese šálky s kávou, opatrně našlapuje mimo dlaždice rozbité a očouzené od policejních granátů. "Synovi jsem řekla, že ty černé čmouhy jsou od toho, jak tam vyletěl čert. Je mu pět, tak tomu ještě uvěřil," říká, když cestou bytem ukazuje stopy zbylé po zatýkání Jiřího Kajínka po jeho čtyřicetidenním útěku.
Většinu z tohoto času strávil právě v jejím bytě. Policie původně přislíbila uhradit veškeré škody, které vpád komanda způsobil. "Dokonce jsem si - jak mi řekli - podala žádost na prezídium. Škod tu bylo za šedesát tisíc. Ale pak mi jakoukoliv náhradu zamítli s tím, že jsem pachatelem trestného činu," říká Černá.
Policie argumentovala, že když vyšetřovatel obvinil Černou z nadržování Kajínkovi, byl zásah vlastně veden i proti ní, proti její trestné činnosti. A to se pak žádná náhrada neposkytuje.
Když Marie Černá vychází z bytu, sjíždí výtahem a odemyká domovní dveře, potkává několik sousedů. Většinou jsou to oni, kdo zdraví první. Snad je to tím, že ONA měla v bytě vězně číslo 1. Snad jen tím, že se prostě v paneláku znají. "Nemám pocit, že by si na mne někdo kvůli panu Kajínkovi ukazoval prstem nebo na mne byl nějak ošklivý. O lidech to říct nemůžu, o úřadech ano," konstatuje smutně paní Černá na parkovišti před domem. Pozdravili ji súsměvem dokonce i z pekařství v bývalé kočárkárně.
Vpád muže odsouzeného na doživotí do jejího osudu ale pro Marii Černou neznamenal paradoxně zase tak těžkou životní změnu: "Víte, já žiju ve stresu už šest let. Jakmile mého manžela v roce 95 zatkla policie, začal ve stejnou dobu i kolotoč soudů o vyklizení bytu. Prohrála jsem to. Nevím, co bude zítra."
Popisuje, jak žádala o pomoc Fond ohrožených dětí, školský úřad coby svého zaměstnavatele, na sociálním odboru referát péče o dítě, bytový odbor, Centrum sociální pomoci i Prezidentskou kancelář a azylové domy. "Někde se mnou jednali hezky, ale třeba jenom do okamžiku, než jsem ukázala doklad o tom, že manžel je ve výkonu trestu na doživotí. Nebo jinde mi nejprve řekli, že mám o pomoc s bydlením přijít, až budu mít soudní rozhodnutí. Teď ho tedy mám, a na tom samém místě mi ten samý člověk řekne: Ale to jste měla přijít dřív, pani!"
Cestou autobusem do školky, kde paní Černá pracuje, se konečně dostává mezi cizí lidi. Užívá si anonymity. Jen když Kajínka u ní doma dopadli, byla pár dní nato uveřejněna i její fotografie. Vzpomíná, kolik lidí drželo noviny sjejí fotkou, a jak se bála, že ji poznají. Nepoznali. Důvod k obavám byl až na konci její cesty do práce: někteří rodiče se prý vyjádřili proti tomu, aby paní Černá měla jako učitelka v péči jejich děti a ředitelka začala uvažovat o jejím odvolání.
Zdá se, že život Marii Černou pronásleduje od jejích třiadvaceti. Tehdy jí lékaři diagnostikovali zhoubný nádor štítné žlázy. Podle všeho měla zemřít, však k tomu také všechno spělo. Náhle přišel obrat. Potom byl zatčen její manžel a odsouzen na doživotí.
Po letech stresujících návštěv ve věznici a tahání se o byt přišla ta věc s Jiřím Kajínkem. I když ho policie zase z jejího osudu zdánlivě odstranila, zůstalo tu její trestní stíhání. "Já jsem přesvědčená, že to všechno asi tak má být. A protože je všechno zlé pro něco dobré, všechny ty problémy a potíže, co přišly spolu s panem Kajínkem, beru. T řeba mu opravdu pomohou dokázat jeho nevinu. A že je nevinen, o tom jsem přesvědčená," tvrdí paní Černá klidným hlasem a s přesvědčeným přímým pohledem.
Daniela Chodounská
Je dnes obviněna z pokusu o vraždu policisty. Když zvláštní oddíl nad ránem zatýkal Jiřího Kajínka v bytě pod jejími okny a zakuklení bojovníci se kolem spouštěli na lanech, vzala nůž a snažila se jedno přeřezat. "Já bez svého advokáta nic říkat nebudu," omluvila se z rozhovoru.
Přes veškerou tíhu obvinění zní její hlas v telefonu klidně. Ikdyž se po zvednutí sluchátka nepředstaví jménem a řekne jenom hodně opatrně: "Prosím…?"
Jako zběsilost, nekontrolovaný výbuch strachu a obranu formou naivního útoku charakterizuje lékař čin paní Chodounské: "Když byla v porodnici s druhým dítětem, zatkli jí manžela. Odsouzen byl na doživotí za známé orlické vraždy, ji to ale přirozeně velmi silně zasáhlo také. I když s těmi činy na Orlíku neměla vlastně vůbec nic společného. Stále žila v úzkosti, že půjde za něco do vězení, že jí vezmou dítě. Říkáme tomu, že dlouhodobě zažívala nadprahovou stresovou zátěž," konstatuje MUDr. Jan Cimický.
Je toho názoru, že "případ paní Chodounské není možné vidět jako pravý stockholmský syndrom, protože ona s panem Kajínkem v kontaktu vlastně vůbec nebyla. Jistá podobnost tu ale je, protože ani ona vůči jeho osobě nějakou zášť necítí," uvažuje psychiatr Cimický. Nemluví přitom nějak teoreticky do větru, Daniela Chodounská je v jeho péči.
Miluše Rozsívačová
U příbuzných může být stockholmský syndrom nahrazen silnějším rodinným poutem. Tak je tomu u paní Rozsívačové, je sestrou Jiřího Kajínka. V dost stísněné kuchyňce svého bytu Miluše Rozsívačová píše: "…je to ukázka, že je možné se mstít jednotlivci zaštítěním státní mocí. I kdyby měl být odsouzen za loupež (týká se rozsudku, který předcházel rozhodnutí soudu o doživotí za vraždy v Plzni - pozn. red.), tak ne k 11 letům. Tento trest je naprosto nepřiměřený skutku, který se odehrál. Jedenáct let vyměřují soudy za vraždu. Každý jiný člověk, který by se dopustil podobného porušení zákona, by byl souzen za napadení veřejného činitele a byl by odsouzen ke 2-3 rokům vězení. Musel by mít štěstí a nejmenovat se Kajínek…"
Potom si uvaří čaj do termosky - na celou konvici jeden sáček černého a jeden ovocného vezme další papír a dá se do dopisu Jiřímu. Píše mu každý den. Co je nového, jaké podnikla kroky, s kým mluvila, jak se který oslovený advokát tváří, kolik peněz je na kontě veřejné sbírky i třeba jak vypadá jemu věnovaná internetová stránka (http://www.raz-dva.cz/auresak/ kajinek/index.html).
Její bratr jí denně odpovídá, posílá i výstřižky. On noviny čte, ona ne. Jednou za měsíc se setkají na návštěvě. Když je ředitelství věznice přející, nemusí spolu mluvit telefonem a koukat na sebe tři hodiny přes sklo. "Mohli jsme se setkat v čekárně před ordinací psychologa. Tam je taková klec, tam dali Jiřího a já jsem seděla na židli před. Mohli jsme si dokonce podat ruku." Miluše Rozsívačová ví, jak výjimečně ojedinělý kontakt s vnějším světem ona pro svého bratra je.
Jiří je od svého posledního dopadení držen v nejpřísnější izolaci. Dokonce i okno je tak vysoko, že z něj nevidí ven. "Nejsem nikde zaměstnaná. Před několika lety jsem odešla z Prachovické cementárny. Ale tím, co dělám pro Jirku, jsem zaměstnanější víc, než kdybych chodila do práce," říká paní Rozsívačová.
Velmi nerada cestuje, přesto kvůli Jiřímu musela několikrát do Prahy. Nereptá. Jede, když je to nutné. Sleduje vznikající petice na podporu vězně Kajínka. I když si obhájců, kteří přislíbili se vložit do věci, velmi váží, upomíná je často, že slíbili Jiřího navštívit, a že tam ještě nebyli. Ve vězení plyne čas přeci jiným tempem než na svobodě… Všechno dělá s vidinou obnovení soudního řízení s bratrem a jeho osvobození.
Ačkoliv má Miluše Rozsívačová syna těsně před vojnou, nejvíce energie věnuje bratrovi: "…protože to potřebuje. Já mu chci pomáhat, už protože jsem jeho sestra, navíc jsem přesvědčená, že dělám dobrou věc. A neptejte se, co bych dělala, kdyby nebyl Jiří v kriminále. Nikdy mě to nenapadlo. Prostě situace je taková, a tak ji taky musím brát!"
Až přijde čas, povolí správa věznice přesně podle zákona přijmout Jiřímu Kajínkovi balík. Může mít nejvíc pět kilo a nutí Miluši Rozsívačovou přemýšlet, čím by bratrovi přilepšila: "Nesmí tam být samozřejmě drogy nebo zbraně, ale třeba ani domácí bábovka nebo buchty. Ne kvůli zapečenému pilníku, je to kvůli drogám. Jirka ale nepije ani alkohol, ani čaj a ani kávu si nedá. Nic, na čem by mohl být závislý. Myslím, že není mnoho lidí, kteří by podobné útrapy dokázali zvládnout psychicky tak, jako Jiří."
***
Ministr spravedlnosti Pavel Rychetský (tehdy vykonával tuto funkci i se svou "pravou" - místopředsedy vlády) umožnil Jiřímu Kajínkovi obnovení jeho procesu splnil tak sen paní Rozsívačové i paní Černé. A při novém řízení se tak možná i dozvíme, zda obě dvě opravdu trpí stockholmským syndromem, nebo jen zapáleně věří pravdě.
