Tomu pod názvem Knížecí život vyšel se Schwarzenbergem - již ve dvou vydáních - knižní rozhovor.
I když by se směle mohl zařadit mezi elitu, nemá to slovo příliš v lásce. Je podle něho bezobsažné, protože elity českému národu chybí. Vždy, když svitla naděje, že nějaké vyrostou, Češi se o ně "postarali". V lepším případě nejlepší lidi ze svého středu vyhnali ze země, v tom horším je rovnou povraždili, míní kníže.
Článek řetězu
Schwarzenbergové stáli u zrodu mnoha evropských zvratů. Jmenovec nynějšího knížete maršálek Karel Schwarzenberg porazil Napoleona v bitvě u Lipska, Adolf zase zahnal Turky od Vídně. Od té doby má rod v erbu hlavu Turka, kterému havran klove oči.
"Znám dějiny svého rodu od středověku. To věno jsem přijal se všemi pozitivy i negativy. Díky tomu si člověk uvědomí, že není unikát, ale pouhý článek řetězu, který s pomocí boží jde a půjde dál," prozradil na sebe v Knížecím životě.
Na co je nejvíc hrdý, je drobnost spojená s otcem: "Bylo povstání v roce 1945, otec byl československý důstojník. Seděli v hlavním stanu u Čimelic a radili se o výbušné situaci. Najednou přišla zpráva, že čeští vojáci obírají německé zajatce o cennosti. Otec neváhal, vřítil se mezi ně a zařval: 'Zachoval jsem si čest důstojníka během války a nehodlám to na poslední chvíli měnit. Jestli někdo z vás něco ukradne, osobně ho zastřelím.' Přestože byl mírumilovný a určitě by to nedokázal udělat, svým vztekem všechny zaskočil a zajatci dostali své věci zpátky."
Zatímco otec jej ovlivnil především intelektuálně, charakter mladého šlechtice utvářela hlavně matka. Na svou dobu byla dost moderní. Karla Jana porodila v prosinci 1937 v nemocnici, a nikoli doma, jak tehdy bylo zvykem. A že rodina přijde v Čechách o všechen majetek a dědictví jejího nejstaršího syna bude ztraceno, předpověděla už v létě 1947. O rok později rodina komunisty ovládané Československo opouštěla.
Věděl, že se vrátí
Rozsáhlá panství otec komunistům předával s prosbou, ať se o majetek dobře starají. Na Karla Schwarzenberga pak při jeho prvním návratu do rodné země koncem šedesátých let čekal šok - zdevastované zámky a lesy téměř nepoznal.
Při druhé návštěvě v roce 1978 se rozhodl navštívit rodinný hrad Orlík. Zaplatil si prohlídku a konečně překročil práh zámku, kde strávil největší část dětství! Nastala nejhezčí chvíle, která ho během návštěvy v Čechách potkala. "Průvodkyně zavřela dveře, podívala se na mého syna, otočila se ke mně a povídá: 'To je malý Jeníček, že ano?' Byl to ten nejtaktnější pozdrav, jaký jsem kdy zažil."
Vždycky věděl, že se domů vrátí. A udělal to hned v prosinci 1989. Neprodleně se přihlásil do služby Václavu Havlovi. Nejprve vyřizoval, co bylo zrovna potřeba, a když parlament zvolil Havla prezidentem, stal se jeho poradcem a krátce nato i kancléřem.
Zorientovat v českých poměrech se musel "za pochodu". Nejhorší bylo, že mnoho místních lidí neznal. "Mé zkušenosti zvenku, byť prospěšné, byly přece jen odlišné od představ většiny lidí v této zemi," vzpomíná na své začátky u prezidenta. Pro roli politického vyjednavače - a svým způsobem diplomata - byl přitom jako stvořený. "Šlechtici mají minimálně jednu úžasnou schopnost. Z jejich obličeje se nedá vyčíst, co si myslí," podotýká Hvížďala.
Pražský hrad opustil krátce před rozdělením Československa a pustil se do toho, kvůli čemu se jako dědic rodového majetku vrátil. Stal se - jak s oblibou říká - opět hospodským a lesníkem. Ujal se správy orlicko-čimelického panství, bývalého statku v Sedlci u Kutné Hory, domu ve Voršilské ulici v Praze, budovy v Novém Hraběšíně a Karlově. Koupil i zámeček Dřevíč u Berouna, kde dnes žije a odkud téměř denně dojíždí do Prahy.
Přestože je kníže Karel jediným dědicem majetku i bohatší hlubocké větve rodiny Schwarzenbergů, poválečný konfiskační zákon znemožnil, aby mu byl majetek vrácen. Jeho současné jmění nejen v Česku, ale i v Rakousku a v Německu se přesto odhaduje na pět miliard korun.
"Otázka ale je, jaké z tohoto majetku plynou příjmy. A ty jsou tady i v Rakousku poměrně skromné," dodává kníže. Komunistická éra totiž zanechala především lesy a polnosti v žalostném stavu. Jako kdyby uběhlo nikoli čtyřicet, nýbrž dvě stě let.
Jazyky mění jak kabáty
Když hovoří, každé slovo dlouho váží, občas se spontánně zasměje. Své spoluřečníky okouzluje a dobře o tom ví. "Využívá této schopnosti i při obchodních jednáních. Když chce, málokdo mu odolá," vzpomíná na pět let strávených ve službách Karla Schwarzenberga bývalý šéfredaktor týdeníku Respekt Petr Holub.
Při jednáních přitom umí být tvrdý a svého partnera tlačí do kouta. "Například začal rozhovor větou: 'Dozvěděl jsem se, že jste tohle udělali špatně.' Člověku nezbylo, než se uchýlit do defenzivy. Měl mě, kde chtěl," líčí Holub. Setkání s knížetem, majitelem listu, ovšem Holub považuje za přínosné. "Naučil mě přímému obchodnímu jednání. Vždycky řekne jasně a tvrdě, co chce. A uzavřená dohoda s ním vždy platí, což je v Čechách spíše výjimka," dodává.
Ne všude ovšem na setkání se Schwarzenbergem vzpomínají v dobrém. Dodnes mu nemohou přijít na jméno například dělníci z pobočky Tesly v Mirovicích. Původně chtěl totiž Karel Schwarzenberg restituovat tamní cihelnu. Právnička však jeho jménem zprivatizovala Teslu, na což doplatili tamní zaměstnanci - přechodně jim nikdo nevyplácel mzdy.
Na popularitě mu nepřidala ani jeho účast na koupi karlovarské Becherovky. Podnik se pod novými majiteli brzy dostal do ztráty. Schwarzenberg říká, že to bylo kvůli obrovským investicím, které do Becherovky plynuly, a upozorňuje, že se novým majitelům podařilo získat ze zahraničí zpět cennou značku Undenberg.
Permanentně komentuje společenské dění. Už v roce 1989 například upozorňoval, že se Češi budou muset podívat na svou minulost ze zcela jiného úhlu, než byli zvyklí. Měl tím na mysli mimo jiné vyhnání sudetských Němců. "Kritizuje stejně tvrdě u nás jako v Rakousku. Je totiž všude doma. Ztotožnil se s půdou, a ne s jazykem," poznamenává Hvížďala.
Podílel se rovněž na takzvané Dřevíčské výzvě, v níž přední ekonomové varovali politiky před dalším zadlužováním České republiky. Okusil i volby. Loni na podzim se na Strakonicku utkal o senátorské křeslo s ministrem spravedlnosti Pavlem Rychetským. Prohrál, ale nelituje. "Chtěl jsem vědět, jestli to umím, nebo ne. A s těsným výsledkem jsem byl celkem spokojen."
A stejně jako za mladých let žije kočovným životem. "Část týdne většinou trávím v pražské kanceláři nebo jsem na Orlíku či v Dřevíči. Zbylou část trávím ve Vídni nebo jinde v Rakousku. Málokdy zůstávám na jednom místě víc než tři dny."
Jazyky přitom mění jako jiní oblečení. Když přijede do svého zámku v rakouském Murau, přepne na hornorakouský dialekt. V rodovém sídle na hradě Schwarzenberg plynule přejde k francké němčině. Ve Vídni mluví jako rodilý Vídeňan. Jen v kruhu přátel si prý občas povzdechne: "Vím, že se na mě otec seshora dívá a směje se mi, jak se tu v tom plácám."
|
KAREL SCHWARZENBERG • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
