Světová válka
Historie
Američané a Britové byli v únoru 1945 u vytržení. Rudá armáda vyhnala Němce z Krymu před několika měsíci, cestou z letiště všude viděli trosky, zato v domech, kde je Rusové ubytovali, panovala nádhera. Z Moskvy dovezli »úplnou hotelovou výbavu«, citoval později Elliot Roosevelt zážitky svého otce - prezidenta Spojených států. Jenže hosté netušili, že jak palác Livadia, který dostali k dispozici Američané, tak vily Britů, prošpikovala sovětská tajná policie NKVD odposlouchávacími aparaturami. Ostatně to udělala už při konferenci na nejvyšší úrovni v Teheránu. Britský premiér W inston Churchill a americký prezident Franklin D. Roosevelt si chtěli »strýčka Joea«, jak Stalinovi říkali, naklonit. Jejich filozofii nejpřesněji formuloval britský diplomat Frank Roberts: »Když budete se strýčkem Joem jednat jako se členem našeho klubu, možná, že se jednoho dne začne jako člen našeho klubu chovat.« Oba státníci usilovali o Stalinův příslib, že SSSR vstoupí do války proti Japonsku a že vytvoří předpoklady pro poválečnou spolupráci. Přitom těžce nemocný Roosevelt svému hostiteli věřil víc než starý protikomunistický bijec Churchill. Třebaže o tom musel Stalin vědět z tajného odposlechu, americký prezident mu to dal otevřeně najevo, a tím vyjednávací pozice Západu oslabil. Během jednání na Jaltě, od 4. února 1945, se Spojenci rozhodli, že nebudou parcelovat Německo na několik nezávislých států, jak původně zamýšleli, určili si svá okupační pásma a vyhlásili shodu v potrestání německých válečných zločinců. Hodně diskusí zabralo Polsko, které mělo dvě vlády: londýnskou a lublinskou, vytvořenou z komunistů. Právem velitele vojsk, jež měla Polsko pod kontrolou, prosazoval Stalin vládu lublinskou. Oběma západním státníkům slíbil, že ji doplní o některé polské politiky z londýnského exilu a že v zemi proběhnou svobodné volby. S požadavkem mezinárodního dohledu nad nimi však zůstal Churchill osamocen. Sovětský vůdce za to ochotně podepsal Deklaraci o osvobozené Evropě - na ta slova o demokracii může přece kdykoliv zapomenout. Za vstup do války proti Japonsku požadoval Kurilské ostrovy a další území - ty mu jeho partneři přiklepli. Když se 11. února státníci loučili, byli spokojeni. Churchill si na schůzi svého kabinetu 19. února pochvaloval: »Stalin to myslí dobře se světem i s Polskem.« Ještě netušil, že se sovětský vůdce nechce stát členem jeho klubu, ale že celý tenhle klub bude chtít v příštích letech spolknout.
Historie
Američané a Britové byli v únoru 1945 u vytržení. Rudá armáda vyhnala Němce z Krymu před několika měsíci, cestou z letiště všude viděli trosky, zato v domech, kde je Rusové ubytovali, panovala nádhera. Z Moskvy dovezli »úplnou hotelovou výbavu«, citoval později Elliot Roosevelt zážitky svého otce - prezidenta Spojených států. Jenže hosté netušili, že jak palác Livadia, který dostali k dispozici Američané, tak vily Britů, prošpikovala sovětská tajná policie NKVD odposlouchávacími aparaturami. Ostatně to udělala už při konferenci na nejvyšší úrovni v Teheránu. Britský premiér W inston Churchill a americký prezident Franklin D. Roosevelt si chtěli »strýčka Joea«, jak Stalinovi říkali, naklonit. Jejich filozofii nejpřesněji formuloval britský diplomat Frank Roberts: »Když budete se strýčkem Joem jednat jako se členem našeho klubu, možná, že se jednoho dne začne jako člen našeho klubu chovat.« Oba státníci usilovali o Stalinův příslib, že SSSR vstoupí do války proti Japonsku a že vytvoří předpoklady pro poválečnou spolupráci. Přitom těžce nemocný Roosevelt svému hostiteli věřil víc než starý protikomunistický bijec Churchill. Třebaže o tom musel Stalin vědět z tajného odposlechu, americký prezident mu to dal otevřeně najevo, a tím vyjednávací pozice Západu oslabil. Během jednání na Jaltě, od 4. února 1945, se Spojenci rozhodli, že nebudou parcelovat Německo na několik nezávislých států, jak původně zamýšleli, určili si svá okupační pásma a vyhlásili shodu v potrestání německých válečných zločinců. Hodně diskusí zabralo Polsko, které mělo dvě vlády: londýnskou a lublinskou, vytvořenou z komunistů. Právem velitele vojsk, jež měla Polsko pod kontrolou, prosazoval Stalin vládu lublinskou. Oběma západním státníkům slíbil, že ji doplní o některé polské politiky z londýnského exilu a že v zemi proběhnou svobodné volby. S požadavkem mezinárodního dohledu nad nimi však zůstal Churchill osamocen. Sovětský vůdce za to ochotně podepsal Deklaraci o osvobozené Evropě - na ta slova o demokracii může přece kdykoliv zapomenout. Za vstup do války proti Japonsku požadoval Kurilské ostrovy a další území - ty mu jeho partneři přiklepli. Když se 11. února státníci loučili, byli spokojeni. Churchill si na schůzi svého kabinetu 19. února pochvaloval: »Stalin to myslí dobře se světem i s Polskem.« Ještě netušil, že se sovětský vůdce nechce stát členem jeho klubu, ale že celý tenhle klub bude chtít v příštích letech spolknout.
