Víte jak se řekne bulharsky „rovně“?
To vím zcela přesně a je to „napravo“. Což si mylně překládáme jako doprava. Ale obecně největší potíže mívám, než si zvyknu na to kývání na nesouhlas a naopak. Ale třeba ségra řekla svému klukovi, že až přijede do Prahy a budou jí řezat koule. Myslela mandle. Krční. Ale ztraceno v překladu… A to je celý náš život. (smích)
Jak se vám žije s jižanskými geny v Čechách?
Vzhledem k tomu, že s tátou mluvím celý život česky, tak si azbuku dávám zhruba jako sedmileté dítě, ale zvládám to. Jinak kořeny „nepřechčiješ“, abych to řekla slušně, takže někdy zbytečně křičím nebo jsem hubatá. Ale většina lidí, co mě zná, ví, že je to jen obrana. Jako pes za plotem. Štěká, ale nekouše. Bulharskou divadelní scénu ale sleduji v nějakých intencích, mám tam spoustu kamarádů herců. Je to pro mě vždycky strašně vzácný se tam jít na něco podívat. Viděla jsem tam neuvěřitelně krásná a ryzí představení.
Televizi tolik neřeším, ale snažím se koukat na bulharské filmy, ty mám taky moc ráda… Třeba si tam jednou zahraji. No, ale co se týká jídla, tak to je téma. Jídlo obecně miluji a navíc strašně ráda vařím. A bulharská kuchyně je jedna z mých nejoblíbenějších. Máme štěstí, že babičky a tetičky z obou stran výborně vaří, tak jsme se měly se ségrou od koho učit. Takže kdykoliv můžu někomu udělat radost, tak tam sázím kjufteta, lilky, papriky, rajčata a spoustu balkánského sýra a další strašně dobré věci.
Váš dědeček byl významný bulharský dramatik…
Byl to můj pradědeček a byl to makedonský dramatik Vojdan Černodrinski. To příjmení si vzal jako pseudonym (původně se jmenoval Popgeorgiev) a pochází od makedonské řeky Černý drin. Byl dokonce na známkách a má divadlo v Prilepu v Makedonii pojmenované po něm. V Sofii, v Bulharsku, pak má na domě, kde vyrostl i můj otec, pamětní desku. Ale já z toho, upřímně, nic moc nemám. Pradědu jsem nestihla poznat, ale do toho „našeho“ divadla se jednou chystám a možná, jsem si říkala, by nebylo marné nějakou jeho hru v budoucnu zinscenovat.
Deficitem uměleckých sklonů váš rod evidentně netrpí. Se svým dvojčetem Violou jste navíc rozjely zábavný podcast s názvem Děláme si to samy. Jak se mu daří?
Ohlasy na náš podcast jsou zatím super, většina lidí píše, že to museli z nočního uspávacího módu přepnout na denní, protože se strašně řezali smíchy. A o to nám vlastně jde. Jestli budeme umět sdílet ten nával radosti a smíchu, budeme nejvíc rády.
Jaké to je, povídat si se svou sestrou vlastně takhle veřejně ? Střiháte hodně?
Je to občas krutý, protože některý věci jsme si nebyly schopné za spoustu let vyříkat. A najednou je to v éteru a je to možný. Máme nějaký pravidla. Nenafackujeme si třeba během nahrávání a podobně. A ve výsledku je to velmi osvobozující. Spoustu věcí to vyjasnilo, vyčistilo. A nestříháme vůbec. Ani sekundu. Není důvod. Proto tam zůstávají ty nekontrolovatelné záchvaty smíchu a podobně. To se pak musíme hrozně vzmužit, abychom to dojely.
Podle postů na vašem Instagramu ráda vaříte a jste vášnivou pěstitelkou. Pochytila jste tyto sklony v rodině?
Vypěstovat si něco svého, to je masakr. Naučila mě to moje česká babička a je to nádhera. Neznám lepší řepu než tu, co jsem sama od semínka vyňuňala. I když byla malinká, byla skvělá. A tyhle věci mě dojímají. Ne Instagram, ne Facebook, ne showbyznys, ale tohle.
Jste herečka s filozofickým vzděláním. Jak k tomu došlo?
Došlo k tomu úplně pragmaticky. Chtěla jsem na DAMU a furt mi to nevycházelo. Zároveň jsem ale cítila, že bych měla taky vystudovat něco „normálního“. I když ono těžko říct, co z těchto oborů je víc normální. Navíc táta je původně divadelní dramaturg, tak si tak nějak nepřál, aby ze mě byla herečka. Takže jsem šla na kulturologii na FF UK a všichni byli spokojení. A musím říct, že ve finále mi to dalo mnoho. Minimálně rozhled, trošku povědomí o světě a literatuře. Navíc třeba sociální antropologie, která byla hlavní součástí mého studia, byla neuvěřitelně obohacujícím oborem. Takže nelituji a vivat!
Vaší domovskou scénou je pražský Činoherní klub. Jak se vám hraje s ostřílenými hereckými bardy?
Hraje se mi tam moc dobře. Nikdo mi nedal za tu celou dobu, co tam jsem, znát, že bych byla něco méně než oni. V Činoheráku nefunguje taková ta klasická herecká „hierarchie“, kdy v šatně jako nováček nemáte právo ani na odličovací mléko. Je to divadlo postavené na silných charakterech. Všechny složky divadla spolu komunikují na úrovni. A to je skvělé. Já třeba špatně vycházím se zakomplexovanými lidmi. Tady se to neděje.
Umělecký šéf Martin Finger je navíc velmi citlivý a lidský svým přístupem k hercům i celému vedení a směřování divadla. Zaplaťpánbůh. Takže můžu říct, že se učím od ostatních s pokorou, ale i s hlavou vztyčenou. A pokaždé, s každým novým projektem je to velká výzva. Pak je ale trochu náročný zkoušet jinde. Už jsem asi moc zmlsaná tímhle přístupem.
Momentálně za sebou máte premiéru představení Linda Vista.
Ondřej Sokol zase zrežíroval pecku. Ta hra sama o sobě pro mě dostala ten pravý smysl až pod jeho režijním vedením. V hlavní roli se tam objevuje Vasil Fridrich a jestli chcete vidět chlápka, co to tolikrát podělá s nějakou holkou, ale pokaždé vstane z popela a zase jde na rande, přijďte. Každý tam najde něco, co zná ze svého života. Až z toho mrazí. A ostatně jako u většiny Ondrových věcí nevíte, jestli se smějete smutkem nebo naopak, brečíte štěstím.
Už jste zažila pořádnou jevištní „palmu“?
No jejej! A většinou jsem já úplně v pohodě. Dokonce jsem minule zachraňovala Martina Fingera, když mu vypadla replika. Ono to bylo celou dobu moje, ale to mi nepřišlo. Já si to v tu chvíli totiž málokdy uvědomím…Takže asi taková jsem kolegyně. Ostatní už si ze mě dělají srandu, ale berou to sportovně, naštěstí.
Hrála jste v několika českých seriálech, jak tuhle stránku herecké profese vnímá vaše generace?
Má generace už většinou začala mít děti, takže se neofrňuje nad ničím. Složenky se neptají.
Který seriál jste si užila nejvíc?
Na takový projekt asi zatím stále čekám. Všechny věci, co jsem dělala byly určitě něčím fajn, ale třeba Zachariáš to nebyl. Jinak teď zkouším v Činoheráku zase s Ondrou Sokolem skotskou hru od Shakespeara. Když řeknu na rovinu, že to je Macbeth, umřu?
Máte čtyřletého syna. Změnilo mateřství nějak váš herecký projev?
Mateřství změnilo možná jen to, že jsem začala být malinko víc důsledná. I když, moment. Asi ne. „Same shit“.
Umíte si tvořit budoucnost?
Umím to poslat do vesmíru a pak se divit. Někdy i v dobrém. Docela jsem teď smířená se vším, co se mi děje. Bylo pár eskapád, a tak jsem si řekla, že už asi nebudu měnit to, co změnit nemůžu. Ono je to stejně ve finále jako bumerang. Některým věcem neutečeš. Takže moje filosofie je nechat věci plynout, ale mít oči otevřené…
