Herec Miroslav Hanuš

Herec Miroslav Hanuš | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Když přijede návštěva, jdu jim ukázat bordely na Václaváku, říká Hanuš

  • 15
Většina diváků jej zná ze seriálových rolí, ať už majora Korejse či radního Hložánka. Přitom nechybělo mnoho a Miroslav Hanuš by se hercem vůbec nestal. Kromě hraní se věnuje i režii a je dramatikem.

Studoval jste Vysokou školu ekonomickou a hercem jste se prý stal tak trochu náhodou, je to pravda?
Jestli náhodou, nevím. Prostě když jsem pochopil, že ekonomie pro mne není. A zatoužil jsem dělat zkoušky na DAMU. 

Na DAMU jste se dostal už jako jevištní mistr Divadla na Vinohradech...
Být kulisákem byla moje nejlepší profese. Dělal jsem ji sice jen rok, ale byl jsem oddaný kulisák. Rád na to vzpomínám. A protože jsem manuálně šikovný, nepil jsem a měl jsem maturitu, rychle jsem postupoval a zažil hezké věci. A také jsem získal zkušenosti se stavbou dekorací, které se mi jako režisérovi vždy hodí. Když mi jevištní technika chce vysvětlit, že něco nejde, mohu je přesvědčit, že to jde.

Působíte na několika scénách. Jaké to je „přebíhat“ z jednoho jeviště na druhé?
Každé jeviště je stejné. Je to místo, o němž se rozhodnete, že je jevištěm. Když půjdeme na Petřín, já tam začnu pod stromem hrát a vy se na mne budete dívat, bude to místo jeviště. Jsem komediant, který má jeviště všude.

Televizní diváci vás viděli i v taneční soutěži StarDance. Tančíte rád?
Vždy jsem tančil rád a vášnivě, aniž bych to ovládal. Takže tančím, abych se zlepšil. V padesáti šesti je to třeba poslední věc, kdy jsem se do něčeho tak fyzicky náročného vrhnul. Spojil jsem to s touhou oklepat ze sebe krustu, kterou mne život obalil.  

Ve Švandově divadle ve hře Hadry, kosti, kůže hrajete s Lubošem Veselým. O čem hra je?
Hra se odehrává v období po válce, kdy Jiří Voskovec znovu odjíždí do Ameriky, Jan Werich zůstává ve vile sám a do bytu po Voskovcovi se nastěhuje Vladimír Holan a dalších asi dvacet let tam bydlí. Dochází k soužití těchto dvou pilířů českého národa, které jsou ale jako osobnosti zcela rozdílné. Jak se ti dva na začátku vítali, postupně mezi nimi docházelo až ke konfliktům.

Ve hře vystupují i další postavy, jejich manželky a děti. Hra je koláží, která mapuje jejich soužití až do doby smrti, je to střetávání osudů a názorů. Doba si žádala, aby se k ní člověk nějak postavil. Holan to řešil úprkem do samoty, kde se věnoval poezii, Werich jako jevištní umělec potřeboval publikum, snažil se ve vší slušnosti proplouvat. Holan žil asketickým způsobem, protože neměl na živobytí, neboť ho nevydávali, zatímco Werich ty strasti přejídal a přebíjel množstvím návštěv.

Herec Miroslav Hanuš s manželkou Janou

Jak se vám role Jana Wericha hraje?
Příjemně, protože jsem podobný typ. Také mám rád žonglování se slovy a řešení věcí pokud možno přes humor, i když pak stranou tak veselý nejsem. Werichova postava je mi blízká. 

Stále častěji míříte za režijní pult. Co je lepší: hraní, nebo režírování?
Na tom je nejlepší ta kombinace. Že se v ničem nemácháte příliš dlouho a vlezete do druhé vany. 

Hanuš hraje Wericha v časech, když se nad básníkem Holanem tančilo a žralo

Narodil jste se v Praze. Kde přesně jste vyrůstal?
Nejdříve v Braníku, tam jsem se dlouho vracel za babičkou, Braník je mi hodně blízký. V Hodkovičkách jsem měl prababičku, takže dokud žila, hodně jsme tam chodili. Pak jsem bydlel na Spořilově a poté už jsme se přesunuli do Bubenče.

Bydlíte v domě, který jste jako student s otcem stavěl. Jak se vaše čtvrť změnila?
Naštěstí se příliš nezměnila, je v podstatě celá zastavěná hezkými vilami. 

Kam jste jako student DAMU chodíval se spolužáky do oblíbené hospůdky?
Nejsem hospůdkový typ. Nepiju, nekouřím. Moje nejoblíbenější hospoda v té době byla restaurace U Modré štiky na rohu Karlovky. To byla taková obyčejná hospoda, co už v téhle části Prahy neexistuje. Jako damáci jsme neměli moc peněz a chtěli jsme se levně najíst. Za devět korun jsem si dal třeba vařený brambor, špenát a volské oko.    

Kterou část Prahy máte rád?
Staré Město, Malou Stranu... ale mám rád tu Malou Stranu, kterou už bohužel nelze vidět. Když jsem chodil na DAMU, bylo tam všechno omlácené, ale bydleli tam lidé, byly tam obchody, žilo se tam. Mám tedy nejraději Malou Stranu, která už neexistuje. Město bez lidí je jen kulisa.

Kam berete mimopražské návštěvy?
Návštěva chce vždycky vidět centrum. Z legrace je vezmu většinou na Václavák, ale až večer, a ukážu jim, co kde bylo, kde byly biografy. A ukážu jim, kde jsou Ve Smečkách bordely. Ukážu jim černochy, jak nahánějí lidi do těch bordelů... Tak tam je vezmu, protože si myslím, že to o dnešní Praze hodně vypovídá.

16. listopadu 2019