Ano, přiznává, i jemu se do této svátosti vkrádá rutina. "Ale většinou je tato chvíle důležitým momentem duchovního čerpání. Být s Bohem, to je středem mé pozornosti. Jeho oslavuji, jemu děkuji, jeho chválím, z něho čerpám sílu."
Pána Boha nedbáme
Všecek se podřizuje boží svrchovanosti. Ale když vidí dech beroucí snímky nově objevených galaxií o miliardách hvězd vzdálených miliony světelných roků, může ještě říci: To vše je dílo boží?
"A mohl bych si říci: toto je dílo náhody? Bůh, řečeno moderně, dal program a podle něj se vyvíjí všechno, co vidíme, s čím se setkáváme." "Monsignore, díváte se na Události v televizi?" "Dívám, obyčejně při večeři." "To vám jistě dobře chutná."
Směje se tak, že se pod ním rokokové křeslo v jednom ze sálů arcibiskupského paláce pohne. "A když tam vidíte ty miliardové podvody, nezřízenou touhu po zisku, vraždy, bídu umírajících hladem i zpupnost nehorázného přepychu, neptáte se: Pane Bože, zač nás to trestáš?"
Vypadá zaskočeně. "To mě ještě nenapadlo, takhle se ptát. Domnívám se, že za tyhle věci si můžeme sami, a často proto, že na toho Pána Boha nedbáme. Kdyby člověk trochu víc počítal s boží přítomností, s tím, že ho Pán Bůh bude soudit, tak by se jinak choval."
Panno Maria, zařiď to
Tohle jeho "kdyby" může být pro leckoho směšné, panbíčkářské. Cožpak v historii mnohokrát křesťanství jako náboženství morálky neobstálo? Tohle "kdyby" je však i osudovým problémem jeho poslání i bytí.
Říká tomu budování osobního vztahu k Bohu. Kde jsou jeho kořeny? Jako v obrozeneckém románu, jako v životopise leckteré církevní osobnosti: u matky.
"Maminka s námi o tom často hovořila: jak jednáš, jak se rozhoduješ, myslíš, že se to Pánu Bohu líbí? Nebudeš se před ním za to stydět?"
V deváté třídě v něm uzrálo rozhodnutí, že bude knězem, a tak se přihlásil na gymnázium. Jenže mu v těch komunistických časech říkali: Tam se se svým třídním původem nedostaneš. To by musel být zázrak!
A pamatuje si, že pak v kostele klečel a modlil se: Panno Maria, lidi tě chodí prosit o zázraky, tvá přímluva je prý mocná, a říkají mi, kdybych se dostal na gymnázium, že by to byl zázrak, ale já si myslím, že mám být knězem, a bez gymnázia to nejde, tak jestli si taky myslíš, že mám být knězem, tak to musíš zařídit.
"A ona to zařídila, oni mě vzali." "Monsignore, řekl jste, že ona to zařídila. To myslíte v plném slova smyslu?" Zaváhá. "Já to říkám především tak, jak jsem to tehdy viděl."
Na gymnázium jej přijali s podmínkou, že se dá převychovat a že do maturity už nebude chodit do kostela. Věděl, co si soudruzi myslí: aby toho svého neexistujícího Boha vyrval z pomateného srdce.
Před maturitou mu jeden kněz radil: Nedávej přihlášku do semináře, to tě nepustí ani k maturitě! Zkusil medicínu, nevzali ho. "Měl jsem v posudku krásnou větičku: Světový názor, který zastává, mu zásadně brání v hlubším poznání přírodních věd."
Tedy rovnou do semináře? Na arcibiskupství mu řekli: Když táta nebyl dělníkem, neprověří tě. A tak rok pracoval v továrně. "Pak přišlo pražské jaro a v osmašedesátém se už nikdo na původ neptal."
Největší hřích
Pochází ze živnostenské rodiny na jižní Moravě, dědeček založil ve Strážnici dílnu, kde se šily košile. Dílna se rozrostla v malou továrnu, znárodněná dostala jméno Šohaj.
Jako chlapec ministroval, cítil se v kostele dobře. Četl životopisy svatého Jana Boska, otce Damiána, misionáře malomocných, papeže Pia X.
To byli hrdinové jeho dětství.
Jako církevní kníže, arcibiskup olomoucký a metropolita moravský, je i organizátorem, manažerem a vyhledávaným mluvčím církve. Je uznáván, ctěn, ale i podezírán, spojován s nejrůznějšími maléry v katolické církvi.
Novináři naléhají věčnými otázkami o církevním majetku (nemá být církev chudá?), o celibátu jako přežitku (co říkáte kuchařkám na farách?), o upálení mistra Jana Husa (kdy se konečně Vatikán omluví?). Je i osočován, a dokonce v případě morálních poklesků kněží své diecéze vyslýchán policií.
Odpovídá trpělivě, ne vždycky přesvědčivě, mnohdy marně. "Počítám s tím, že lidé slyší jen to, co slyšet chtějí." A jeho největší hřích? Celebrování mše na srazu sudetského landsmanšaftu v Norimberku. Politiky přijato zhusta nevrle. A lidmi? Dostal spousty dopisů, v nichž mu nadávali, posílali ho do kriminálu.
Anebo děkovali. Přišli za ním lidé, kteří trpěli v koncentrácích. Jak jste mohl? Dospěl k poznání, že mnozí lidé se nedovedou vypořádat s minulostí - ani válečnou, ani komunistickou. Ale co on? Nevyrovnává se s nepřebolenými bolestmi a neodpustitelnými hříchy jen jako církevní filozof ex catedra, hotov odpustit všechno a všem?
"Pojmenujme hřích a zločin a odsuďme ho! Ale kladu si otázku, kolik z těch Němců, kteří dnes přijdou na takové setkání, jich mohlo být za války aktivních? V jakém věku tehdy byli? A jestli někdo tvrdí, že všichni Němci jsou odpovědní za okupaci a válku, pak bych musel stejně tvrdit, že všichni Češi jsme odpovědní za to, co páchal komunismus. Kdo z nás je ochoten brát to všechno i na sebe? A přece jsme téměř všichni nějak poskvrněni." Má melodický nosný hlas, jak kněží mívají, nevtíravý, někdy však sklouzávající v kazatelskou manýru.
Líbí se to Bohu?
Chodí se ještě vyzpovídat ze svých hříchů? Jistě. Církev to ukládá i arcibiskupovi. V očích některých lidí ostatně hřeší ažaž. Ti Sudeťáci například! A ten jeho shovívavý postoj ke kněžím s mravními prohřešky!
"Takové události opravdu biskupa bolí, přál bych si, aby k těmto hříchům nikdy nedošlo." A jak hřeší před tváří boží ve svém svědomí sám Jan Graubner? "Taková věc například: říkám, že mám Boha rád, a uvědomím si, že uteklo půl dne a já si na něj nevzpomněl! Nebo si uvědomuji, že chci konat, jak to chce Bůh, a teď, když jsem s někým jednal, bylo to podle mého. Nebo mě napadlo se v duchu zeptat, zda se to líbí Bohu?"
Graubner usiluje o to, aby mohla církev svobodně fungovat, což vytváří ve střetu s vládní mocí gordický uzel právních i hmotných problémů. Komunistická vláda vzala církvi majetek a zavázala se platit. Dodnes jsou kněží placeni státem.
"Nemyslím, že je to ideální řešení. A když mi někdo říká, že církev je placena i od nevěřících daňových poplatníků, tomu odpovídám, my nedostáváme rozhodně víc, než by byl výnos z toho, o co jsme přišli. Máme čisté svědomí."
A Bohu se to líbí? To ví, připusťme, jen On. Fascinováni zlem Bůh, přísahá na to víra nejen katolická, vidí do srdce člověka. A ono srdce je často kruté a nenávistné. I velcí duchové se už tisíc let ptají, proč to Bůh, pokud existuje, dopouští?
"Zloba srdce je úměrná tomu, jak se člověk vzdaluje Bohu. Jestliže do temné místnosti neotevřu okenice a budu jen láteřit, že ve tmě bloudím a nejsem schopen rozpoznat, co je zlé, je to moje vina." To je odpověď kněze Graubnera.
A úvaha občana Graubnera? Člověka, jenž nesídlí v arcibiskupském paláci, ale v soukromém bytě se sestrou, která se o všechno postará (i když na něj někdy zbude jít koupit chleba nebo zalít kytky). Muže, který necvičí, a když, tak málo, nekontroluje si váhu, a když, tak jen podle pásku, zda by už zase neměl popustit další dírku.
Jak ten se rozhlíží po všedním dnu, po společnosti? "Jsme fascinováni zlem. Přehnaně se soustřeďujeme na negativní zprávy, zločiny, chyby, to nám ubližuje. Jestliže zůstaneme fascinováni zlem, nebudeme mít sílu něco zlepšit. Takhle vykreslený svět je pak tak černý, tak ošklivý, že se v něm nebude chtít lidem žít a další generace se budou utíkat k drogám nebo k sebevraždám."
Vyzývá k odpovědnosti nejen za životní prostředí přírody, ale i za životní prostředí mravní, aby lidé měli touhu a chuť být dobří. Bojí se, že lidé tíhnou k bezuzdné svobodě bez odpovědnosti, typické pro období zániku kultur.
Kde zůstalo nebe
A nebe? Kde zůstalo nebe? Zeptal se už někdo olomouckého arcibiskupa, kdeže vlastně to nebe je? "Na to se ptá každý školáček..." Tak buďme školáčky. Rozklenutá oblaka barokních fresek v kupolích chrámů s trůnícím Kristem a jeho Otcem matkou, tak nějak vypadá nebe? Anebo je nebe pouze stavem duše?
"My křesťané počítáme s životem věčným, a jestli tělo po smrti zůstává v hrobu nebo v krematoriu a duše žije dál, tak je tu rozcestí, zda duše je s Bohem šťastná, tedy v nebi. Anebo jestli člověk umírá v odmítání Boha, v odmítání dobra, pravdy, lásky a spravedlnosti. Pak tomu říkáme zavržení nebo peklo."
Takže je to tak? Pro nesmrtelnou duši kyne nebe, nebo peklo? "Můžeme zůstat u toho pojmu stav - stav s Bohem nebo proti Bohu. Nebe je stav, kde je Bůh, pravda, láska, štěstí."
|
JAN GRAUBNER • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj poslední velký úkol |
