Článek o potravě těchto vyhynulých mořských členovců a jejich roli v prvohorních ekosystémech vyšel v prestižním vědeckém časopise Nature, sdělil za Přírodovědeckou fakultu UK Michal Andrle.
Unikátní zkamenělinu, trojrozměrně zachovanou v takzvané rokycanské kuličce, nalezl před více než sto lety místní sběratel Karel Holub. „Svá tajemství vydala ale až nyní, díky použití nejmodernější zobrazovací metody za pomoci synchrotronu,“ poznamenal Andrle.
Zkamenělina trilobita se po svém objevení v roce 1908 dostala do sbírek rokycanského muzea, dnešního Muzea dr. Bohuslava Horáka. Po více než sto letech si paleontologové uvědomili, že drobné schránky, viditelné v odlomené části trupu, mohou představovat zachované zbytky potravy v trávicím traktu. Nemohli je ale zkoumat, protože by vzácnou fosilii zničili.
Průlom přineslo až využití špičkové technologie synchrotronové tomografie, která umožňuje prozáření materiálů velké hustoty, včetně hornin, v rozlišení v řádu tisícin milimetru. Rokycanský trilobit patří mezi první české fosilie, které byly zkoumány na Evropském synchrotronu ve francouzském Grenoblu.
Při procházce v Praze najdete i deset zkamenělin, říká paleontolog Štěpán Rak |
„Získání řezů, podobných jako zná většina lidí z nemocničních CT, je pouze první krok. Pak následuje ručně odlišení jednotlivých struktur pomocí rekonstrukčního softwaru. Výsledný třírozměrný model zkameněliny je posléze nasnímán ve virtuálním fotografickém studiu, což zvýrazní hloubku obrazu, a vznikne tak mimořádně informativní ilustrace,“ popsala tuto pracnou, ale efektivní kombinaci zobrazovacích metod Valéria Vaškaninová z Přírodovědecké fakulty UK.
Jídelníček z mlžů a ostnokožců
Vědci zrekonstruovali obsah žaludku a střeva a dokázali určit živočichy, které trilobit druhu Bohemolichas incola pozřel. Zjistili, že jeho trávicí trakt byl zcela naplněný vápenatými schránkami a jejich úlomky, které patřily mořským bezobratlým, jako jsou lasturnatky, mlži či ostnokožci.
„Z rekonstrukce lze odvodit, že trilobit sežral ‚co mu stálo v cestě‘, ať již mršiny nebo živou kořist, a to včetně pevných schránek. Nebyl nijak vybíravý, co se týká složení potravy, ale soustředil se především na sousta drobná nebo taková, která byl schopen rozdrtit,“ uvedl Andrle.
Za pozoruhodný paleontologové považují fakt, že tenkostěnné vápnité schránky nejsou v trávicím traktu ani částečně rozpuštěné. To podle nich svědčí o tom, že nebyly vystaveny kyselému prostředí. „Neutrální či lehce alkalické prostředí trávicí soustavy nalezneme i u dnešních korýšů či klepítkatců, což ukazuje na velmi starý společný původ trávení členovců,“ konstatovali.
Poté, co trilobit zemřel, se sám stal potravou. Vědci objevili početné stopy drobných mrchožroutů, kteří se zavrtali do mrtvoly trilobita pohřbené mělce v bahnitém dně. Z vyhloubených tunelů odvodili, že se mrchožrouti zaměřili na měkké tkáně, ale důsledně se vyhýbali střevu, což je netypické. Pravděpodobně vnímali, že v trávicím systému trilobita ještě pokračuje aktivita trávicích enzymů, a proto jim zde hrozí smrtelné nebezpečí. „Ale i oni měli smůlu, protože je záhy uvěznila pevná ‚kulička‘ rychle se tvořící kolem mrtvého trilobita, o čemž svědčí nepřítomnost únikových stop,“ dodal Andrle.
