Dvě zprávy měl pro svou přítelkyni Nikolu Antonín Mokrý v létě 1997. „Dobrá je ta, že máme byt. O té špatné se dozvíš později,“ napsal jí v cituplném vzkazu. Smíchov tehdy děsily nálezy částí zmasakrovaného těla, které se objevovaly u popelnic.
První takový šokoval staršího muže, který 12. června na rohu Holečkovy ulice prohledával popelnici. Zaujala ho takřka nová sportovní taška, když ji otevřel, málem zkolaboval. Z brašny na něj hleděla ženská hlava.
Další kus těla se objevil o den později u zdi ve vnitrobloku v Práchnerově ulici v krabici od lyžařských bot. „Jedná se o ženu ve věku 25 až 30 let. Zjištěna byla tříštivá vpáčená zlomenina levé čelní kosti,“ konstatovali soudní lékaři.
Pražská mordparta neznámou ženu ze Smíchova identifikovala brzy, už 15. června. Hned poté, co vyšel v médiích upravený portrét mrtvé, se na policii objevil pětadvacetiletý Antonín Mokrý. „Jde o mou kamarádku Markétu. Odešla z domova a již se nevrátila,“ vysvětlil policistům. Byl také jejím podnájemníkem. Postarala se o něj, když mladík po návratu z věznice neměl kde složit hlavu.
Mokrý však nebyl žádný rabiát, za mřížemi se ocitl kvůli „nedbalce“. Tedy dopravní nehodě zaviněné nedbalostí. „Působil velmi přesvědčivě,“ vzpomínali vyšetřovatelé. Policisty ochotně provedl po všech místech, kam Markéta chodívala. Nadiktoval jim adresy jejích známých a zmínil se i o těch, kdo by mohli být podezřelí. Byl to takřka ideální svědek. Jenže detektivové bývají podezřívaví a rozhodli se „proklepnout“ i tohoto sympatického mladíka. Na povrch začaly vyplouvat podivné okolnosti.
Návštěva spala na rakvi
„Ten článek o mrtvé četl v práci několikrát nahlas, hodně ho zaujal. Nikdy však neřekl, že jde o jeho známou,“ vypovídal jeho kolega.
A podezřelé indicie přibývaly. Věci v tašce a krabici, v nichž ležely ostatky, pocházely z bytu mrtvé a ve výpovědích Mokrého bylo stále více rozporů. 17. června šel znovu k výslechu a tentokrát se „rozsypal“. Začal mluvit o nepodařené oslavě svých narozenin.
Týden před doznáním se Mokrý podle svých slov těšil, že s Markétou oslaví pětadvacátiny. „Vrátila se domů. Řekla, že nikam nepůjde. Kouřila trávu a bylo jí špatně,“ diktoval do protokolu Mokrý. Odmítnutí ho zabolelo a hádka mezi nimi gradovala, až došlo na facky. Podle Mokrého po jedné ráně žena upadla na hranu stolu a pak již nevstala.
Mokrý bezvládnou Markétu v koupelně umyl, zabalil do povlečení a poté skryl v úložném prostoru gauče. Jelikož měl narozeniny, šel vzápětí na vytouženou oslavu. V noci se vrátil domů i s kamarádem. Protože ho neměl kam jinam uložit, ustlal mu na improvizované rakvi.
A návštěvy se v bytě střídaly. „Chodili mi tam lidi, tak jsem si řekl, že s tělem konečně musím něco udělat,“ vypověděl Mokrý. V noci 11. června měl jasno, oběť rozčtvrtí. Lokl si alkoholu, vzal ostrý nůž a dal se do hrůzného díla. „Dalo mi to dost práce, nic jiného než ten jeden nůž jsem nepoužil,“ popisoval čtvrcení.
S bytem oběti měl plány
Když se později policisté činili u nalezené tašky vedle kontejnerů v Holečkově ulici, Mokrý je zvídavě pozoroval z okna. Pak se vydal do svého oblíbeného nonstopu a u piva debatoval se vzrušenými hosty o nevídané akci. „Když policisté odjeli, vzal jsem krabici a šel ji také vyhodit,“ doznával se vrah. Bedýnky se zbavoval nadvakrát. Nejprve ho odradila všetečná sousedka na balkoně.
Vyšetřovatelé však hledali motiv vraždy, sexuální deviaci či duševní chorobu znalci vyloučili. „Trpí disociální poruchou osobnosti. Jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly zachovány,“ konstatovali psychologové a psychiatři. Lidé stižení zmíněnou poruchou se vyznačují nedostatkem citu, chladem a lhostejností vůči společenským normám. Mají sklon k agresi a příliš neznají lítost. Dle psychiatrů ovlivní trest takového člověka jen málo.
Státní zástupce nakonec žalobu podal pro vraždu s loupežným motivem. „Měl v úmyslu získat byt oběti,“ konstatovala obžaloba. O tom svědčil podle ní zmíněný dopis pro dívku Nikolu, toho času pobývající v „pasťáku“. Že s bytem má vážné plány, dosvědčil také další fakt. Poté, co vynosil tělo své oběti, tam pilně uklízel a kutil: tapetoval, maloval a vyráběl nové poličky.
Mokrý stanul před senátem Městského soudu v Praze. Strážní z Vězeňské služby ho přivedli do „jednačky“ v prvním patře. A Mokrý se snažil bojovat. „K doznání mne donutila policie,“ tvrdil mimo jiné. Že tahle obhajoba nezabere, to znalí soudničkáři předpokládali. Vynucené doznání patřilo tehdy k folkloru mezi obžalovanými a na soudce to zkoušel kdekdo, od zlodějíčků po gangstery.
Zajímavější otázkou bylo, zda soud uzná loupežný motiv a zohlední ho také ve výši trestu. To se nakonec stalo, Mokrý dostal tehdy výjimečných devatenáct let. Obhajoba okamžitě podala odvolání k Vrchnímu soudu v Praze a uspěla. Tamní senát zištný motiv neuznal. Trest zněl patnáct let, tedy na horní hranici základní sazby.
