Na 5. Základní škole v Kolíně učíte už téměř dvacet let. Pokud se zaměříme vyloženě na chování a přístup k povinnostem, jak se za tu dobu změnily děti?
S kolegy se o tom často bavíme a shodujeme se, že opravdu dost. Nerad používám taková ta klišé, že je to dobou, ale tady to platí. Když jsem zkraje devadesátých let začínal, tak byli žáci alespoň trochu vychovaní a respektovali učitele. To platilo i o většině rodičů, kteří kantory uznávali jako autoritu, a když se u jejich dětí vyskytl nějaký problém, tak nám ho pomáhali řešit. Dneska nemají často žáci vžité ani základní věci jako pozdravit, poděkovat nebo slušně poprosit.
Čím myslíte, že to je?
Pokud budu mluvit jen o naší škole, tak na ni chodí už děti rodičů, které jsem před nějakými dvaceti lety také učil. A spousta z nich už tehdy měla problémy s chováním, což se na jejich potomcích musí zákonitě projevit. Samozřejmě, moderní technologie, počítače a různé Facebooky tomu také napomáhají.
Klíčová je ale podle mě proměna role učitele, která se postupně značně upozaďuje. Je to v mnoha ohledech i tím, že rodiče mají stále více pravomocí a využívají jich. A my abychom se potom pomalu báli dětem vynadat nebo na ně zvednout hlas.
Zhoršil se za ty roky, co učíte, i jejich vztah ke sportu?
Určitě; třeba minulý týden jsme měli atletické závody. Vzpomínám, že ještě před patnácti dvaceti lety jsem vždycky jen obešel třídy a děti se samy hlásily, že na ně chtějí. Takže jsem si pouze odškrtl, že ten jde na sprint a ta třeba na skok do výšky. Prostě se těšily. No a teď? Jen na ty zmíněné závody jsem měl hned pět omluvenek od rodičů.
S jakým odůvodněním?
To je právě to. Podle předpovědi měly být přeháňky a rodiče se obávali, aby jejich děti pak nebyly nachlazené. To je ale v současné době úplně běžný přístup, na který i spousta dětí vypočítavě spoléhá.
Učitel tělocviku a zeměpisu Vladimír Zeman
|
Nedávno jsem v téhle souvislosti četl názor jednoho pedagoga, že si vychováme „vločkové děti“. Takové, které se kvůli úzkostlivé výchově rodičů při každém nezdaru či stresové situaci takříkajíc rozpustí…
S tím souhlasím, týká se to hlavně žáků na prvním stupni, které nyní také učím. Mnozí z nich totiž nejsou navyklí, aby si dokázali s problémem poradit. Teď nechci, aby to vyznělo, že jsou to všechny děti. Ale jestli dřív bývala takových úzkostlivých žáků tak čtvrtina, tak teď už tvoří zhruba polovinu.
Pojďme zpátky ke sportu, který na dva roky výrazně omezila pandemie. Jak moc se na dětech toto období projevilo?
Děti, které byly zvyklé se pravidelně hýbat a chodit do sportovních kroužků nebo na tréninky v klubech, to podle mých zkušeností až tak nezasáhlo. Snad jen některé, co sice určitý rytmus mívaly, ale sport pro ně nebyl úplnou zábavou, se k němu po pandemii už nevrátily.
Odrazilo se to také na jejich postavách?
Vždy, když skončila nějaká delší covidová omezení, tak bylo poznat, že žáci moc pohybu neměli. Třeba u nás ve fotbalovém klubu, kde trénuji mládež, tehdy jeden chlapec abnormálně „nakynul“ (úsměv). Většině se už však podařilo nadbytečná kila shodit. Nadváha dětí je nicméně dlouhodobý trend, který pandemie jen zvýraznila.
Projevuje se to i při tělocviku?
Hlavně u starších žáků. Prvňáci vlítnou před hodinou do tělocvičny a je jich všude plno. Ty podle mě pandemie skoro nepoznamenala, jsou přirozeně živelní. Naopak starší žáci, zejména dívky, nosí omluvenky častěji než dříve. A rodiče pak řeknou, že na sport jejich dcera není. V některých třídách navíc kolektiv negativně ovlivňují individuality, které parta bohužel respektuje a přidává se k „bojkotu“.
Děti ztrácejí pohybové dovednosti, pomoct mají vyškolení trenéři na tělocviku |
Předpokládám tedy, že děti nejsou tak zdatné jako dřív...
Z výsledků testů, kterých se u nás účastní žáci od šesté do deváté třídy, je to jasně patrné. Téměř dvacet let už zapisuju nejlepší výkony z deseti atletických disciplín, abych měl srovnání. Ještě před nějakými patnácti lety rekordy přibývaly jako na běžicím pásu a tabulky jsem neustále přepisoval. Teď už to skoro nedělám, protože nám přibudou jenom dva nebo tři za rok.
Potvrzuje to i menší účast dětí ve sportovních kroužcích?
Určitě, ta křivka zájmu klesá. A čím starší žáci, tím je to slabší. Samozřejmě to souvisí i s prioritami rodičů, kterých mimochodem sportuje také méně než dřív. Není pak divu, že k pohybu své děti nevedou.
Vy jste zároveň předsedou kolínského fotbalového klubu. Oddíly napříč republikou se teď obávají, jak zvládnou ceny energií. Je to i váš případ?
Řada klubů má nyní existenční problémy a některé možná dokonce skončí. Nás trápí hlavně náklady na dopravu. Naštěstí máme velkou podporu města, takže jsme jen mírně navýšili členské příspěvky.
