Boženu Němcovou v Domažlicích příliš rádi neměli. Často ji kritizovali, že je špatná hospodyňka a matka. | foto: Ladislav Vaindl, 5plus2.cz

Má ucárané spodničky, pomlouvali Boženu Němcovou v Domažlicích

  • 4
Božena Němcová prožila v Domažlicích několik let. Přestože ji život na Chodsku inspiroval k napsání řady článků a knih, město se jí příliš nelíbilo. Ani místní spisovatelku příliš v lásce neměli. Pomlouvali ji, že má ucárané spodničky nebo že má prádlo sedm dní namočené a nevyprané. Tvrdili o ní, že je špatná hospodyňka a ještě horší matka.

Slavná česká spisovatelka Božena Němcová část své tvorby věnovala Chodsku. Inspirací jí byly tři roky strávené v Domažlicích a později ve Všerubech. 

„Chtěli jsme připomenout Boženu Němcovou jako osobnost a první velkou českou spisovatelku, ale také poukázat na to, že společně s Karlem Jaromírem Erbenem pomohla objevit Chodsko pro zbytek Čech. Dříve šlo o poměrně uzavřenou a neznámou lokalitu. Němcová byla výborná pozorovatelka a vypravěčka a na Chodsku to dokázala zúročit. Z její práce dodnes těžíme, jde například o národopisné nebo historické poznatky. Dokázala výborně přiblížit, jak se na Chodsku žilo,“ říká Kristýna Pinkrová, která v domažlickém Muzeu Chodska připravila o Boženě Němcové výstavu.

Do Domažlic se spisovatelka přestěhovala v červenci roku 1845, kdy sem byl její manžel Josef Němec přidělen po povýšení na finančního komisaře II. třídy. 

Pro Němcovou to zpočátku nebylo moc lehké. Stýskalo se jí po Praze, jejíž společenský život si zamilovala. „Toužím, toužím po té milé Matičce Praze! Toužím po vás, drahé duše! Zde není žádný, s kým bych mohla promluvit. Město je špinavé a nepěkné, byt máme dost velký, ale nepohodlný,“ napsala několik měsíců po přestěhování v dopise své přítelkyni Kateřině Lauermannové.

Nakonec ale v Domažlicích prožila dva literárně velmi plodné a zdařilé roky. Přijela sem v pětadvaceti letech už jako začínající spisovatelka. Tady pokračovala v psaní i sběru pohádek. Při svých cestách po okolních vsích poznávala život zdejšího lidu a už v roce 1845 začala v časopisech Květy a Česká včela uveřejňovat své postřehy z Chodska, které byly později vydané jako Obrazy z okolí domažlického. 

Nepopsala zde jen život lidu a jeho zvyky, ale také se zajímá o lidové léčitelství, zapisuje hry dětí či nářeční výrazy a všímá si rovněž sociálních jevů. Nutno říci, že u tehdejších obyvatel Domažlic si za toto počínání příliš chvály nevysloužila. Naopak, její díla popisující život v jejich kraji je dost pobuřovala. 

„Své poznatky nijak nepřikrášlovala. Ukazovala, že pražská inteligence si český venkov spíše idealizuje. Popisovala jej jako místo, kde mají lidé každodenní snahu o holé přežití, plné nerovnoprávnosti a utlačování. Když se vytahuje špinavé prádlo navenek, to se nelíbí asi nikomu,“ sděluje Pinkrová.

Němcová měla navíc mnohem vřelejší vztah k venkovskému obyvatelstvu než k domažlickým měšťanům. „Ti sami sebe považovali v rámci okresu za honoraci. Jí to ale přišlo spíše směšné. V dopisech píše, že Domažličtí neumí ani česky, ani německy, vládne zde šosáctví. Místní stále zůstávají v dobách minulých, že nevědí, jak se žije třeba v Praze. Je třeba říci, že Němcová nejen kritizovala, ale snažila se situaci změnit. Dělala osvětovou činnost, která minimálně v počátcích nebyla vyslyšena,“ podotýká.

Spisovatelka byla obyvatelům trnem v oku. A ve svých klevetách na ní nenechávali nit suchou. „Pomlouvali ji, že chodí po městě a má ucárané spodničky, nebo že má prádlo sedm dní namočené a nevyprané. Nevšímali si toho, že je to dobrá spisovatelka a vzdělaná žena, ale spíše zdůrazňovali, že je špatná hospodyňka a ještě horší matka. Bylo to často velmi ostré,“ popisuje Kristýna Pinkrová.

Později začala být domažlická společnost k Němcové smířlivější. Ta se pokusila o oživení osvětové činnosti ve městě, účastnila se přednášek a akademií, podporovala zde vznik průmyslové školy či dětské opatrovny.

V Domažlicích ocenili Boženu Němcovou až po její smrti

Vděku se ale příliš nedočkala. „Řekla bych, že se projevil rys, který je s Domažlickými spojený odjakživa: že ji ocenili až dávno po její smrti. Pak po ní pojmenovali osvětové spolky a věnovali jí vůbec první pamětní desku ve městě, která pochází z roku 1895. Až po nějakých čtyřiceti letech otupěly všechny nesrovnalosti,“ doplňuje.

Během pobytu v Domažlicích Němcové vychází svazky pohádek, které sbírala mezi lidmi a upravovala je. V letech 1845 až 1847 vyšly v sedmi svazcích Národní báchorky a pověsti. Na Chodsku čerpala materiály zejména do třetího, čtvrtého a pátého sešitu. Krajem jsou inspirovány například pohádky Chytrá horákyně, Strejček Příhoda, Jak se Honzík učil latinsky, Kdo je hloupější, Čertův švagr, Čert a Káča, Sedlák milostpánem nebo O hloupém Honzovi.

Na rozdíl od měšťanů si venkovský lid Němcovou hned oblíbil. Spisovatelka často jezdila do okolních obcí a řada z nich je díky tomu k poznání v některých jejích dílech. Nejraději navštěvovala Chrastavice, Mrákov a Milavče, kde měla své přátele. V Chrastavicích k nim patřila rodina rychtáře Jana Bora. 

V povídce Karla jsou vzpomínky na vesnici Stráž

Němcovou zde ovlivnila například účast na rodinné svatbě, na niž si dokonce oblékla kroj selky a doprovodila nevěstu k oddavkám v Třebnicích. V České včele pak uveřejnila článek Selská svatba v okolí domažlickém.

Postava slepého muzikanta Józy z povídky Pohorská vesnice je pak nejspíše inspirována Janem Konopou, známým jako Honza Kubuc z Mrákova. U Konopů trávila Němcová hodně času v době, kdy žila ve Všerubech. Zvala k nim na statek sedláky, četla jim z Národních novin, diskutovala s nimi a vysvětlovala jim politickou situaci.

V povídce Pohorská vesnice se vyjevují také autorčiny vzpomínky na Stráž. Tato ves se stala inspirací rovněž pro povídku Karla.

V Újezdu se pak poprvé setkala s pověstí o místním sedlákovi Janovi Sladkém Kozinovi, aktérovi chodského povstání. V roce 1846 toto vyprávění Němcová vydala.

Přestože se nejslavnější dílo Boženy Němcové, Babička, odehrává ve východočeských Ratibořicích, ani tady nechybí odkaz na Chodsko.

Promítla se zde postava myslivce Bendy a jeho rodiny, kterého znala ze Stanětic.

Ratibořice neměly myslivnu, jen revírníka bydlícího při zámku, a tak Němcová využila znalosti prostředí života Bendových ve stanětické myslivně a převedla je na Ratibořicko.