Právovárečné měšťanstvo v Plzni se domáhalo, aby bylo zapsané jako vlastník desítek pozemků a budov v areálu pivovaru. V žalobě argumentovali tím, že původní Měšťanský pivovar založený v roce 1842 nebylo možné po druhé světové válce znárodnit.
„Majetek totiž tehdy nepatřil pivovaru. V historických dokumentech je psaný na Právovárečné měšťanstvo v Plzni. Měšťanský pivovar byl jen název, pod kterým měšťanstvo podnikalo. Pivovaru nepatřilo tehdy nic, ani klika u dveří,“ prohlásil před dvěma roky právník Robert Sobotka, zástupce dědiců zakladatelů pivovaru.
Právník zastupující Plzeňský Prazdroj Vladimír Uhde mu oponoval, že znárodnění pivovaru v roce 1945 se týkalo jen majetku, ne vlastníků.
„K přechodu majetku docházelo účinností dekretu, došlo k němu podle zákona. Kdyby bylo vyplacení náhrady podmínkou znárodnění, nebylo by znárodněno nic,“ argumentoval Uhde.
Plzeňský pivovar byl znárodněn podle prezidentského dekretu 101 z roku 1945, podle něhož byly v tehdejším Československu znárodňovány všechny pivovary, které měly v roce 1937 roční výstav vyšší než 150 tisíc hektolitrů piva.
„Ke znárodnění majetkové podstaty Měšťanského pivovaru v Plzni došlo ke dni vyhlášení dekretu 101/1945 sbírky, tedy dnem 27. října 1945. Nebylo prokázáno, že by ze znárodňovaného podniku byly vyňaté nemovitosti,“ vysvětlila soudkyně Martina Folková.
Žalobce pozbyl vlastnické právo 27. října 1945, rozhodl soud
Při odůvodňování verdiktu připomněla i rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterého k nabytí vlastnického práva znárodněním podle poválečných dekretů docházelo ze zákona. Znárodněný majetek tak přešel na stát bez toho, že by musely být nemovitosti zapsané v úředních knihách.
„Po zřízení národního podniku byl do něj znárodněný majetek vložen nebo z majetku byl národní podnik vytvořen,“ vysvětlila soudkyně, jak znárodňování fungovalo.
„Žalobce proto pozbyl vlastnické právo k nemovitostem již ke dni 27. října 1945. Ministr následně řešil začlení majetku do národních podniků. Lze proto učinit jednoznačný závěr, že žalobce není vlastníkem předmětných nemovitostí, což je důvodem pro zamítnutí žaloby,“ shrnula soudkyně Martina Folková, proč právovárečníci v soudním sporu neuspěli.
Právovárečné měšťanstvo v Plzni má přes dvě stovky členů. Sdružuje dědice a majitele původních 250 měšťanských domů, kteří měli v minulosti právo vařit pivo. Do sporu s pivovarem šla ale jen jejich část.
Advokáti vyčíslili náklady ve tři roky trvajícím sporu na 16 milionů
Úterní rozhodnutí pro právovárečníky znamená, že nemovitosti za desítky milionů korun jim nejen nepatří, ale za prohraný soud budou muset sáhnout ještě hodně hluboko do kapsy.
Advokáti pivovaru náklady na zastoupení ve tři roky trvajícím sporu vyčíslili na 16 milionů korun. Zda jim soudkyně přiřkne skutečně celou sumu, nebo jen část, se účastníci sporu dočtou až v písemném vyhotovení rozsudku.
Podobný spor prohráli právovárečníci v loňském roce v Praze. Tam je verdikt pravomocný, soudci odmítli i podanou ústavní stížnost.
Právníci světoznámého pivovaru u jednání uvedli, že žaloba mimo jiné komplikovala i loňský prodej Plzeňského Prazdroje z držení skupiny SABMiller japonské Asahi Group Holdings.
Právovárečníci by mohli získat nemovitosti jen na základě restitučních zákonů, pokud by splnili všechny podmínky.
„Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. únorem 1948. Pokud se zákonodárce k navracení takového majetku vyjádřil negativně, nelze to nahrazovat jiným postupem ani ho obcházet. Princip právní jistoty je jeden z pilířů právního státu. Dobrá víra současných vlastníků nemovitostí musí být chráněna a nelze připustit výklad absolutní neplatnosti právních úkonů, které by napříč desetiletími vracely právní vztahy do dávné minulosti,“ citovala soudkyně i ze závěrů Ústavního soudu.
