Šéf společnosti TRANSAT architekti Petr Všetečka, který měl přeměnu Gočárovy...

Šéf společnosti TRANSAT architekti Petr Všetečka, který měl přeměnu Gočárovy galerie na starosti. | foto: Martin Veselý, MAFRA

Gočár v interiéru mlýnů tvořit moc nemohl. My ano, říká architekt nové galerie

  • 0
Architektu Petru Všetečkovi svěřili krajští politici nesnadný úkol – přeměnit pardubické Automatické mlýny navržené Josefem Gočárem na galerii. Úkol splnil. Architekt se svým týmem nyní již jen vychytává, jak sám říká, „dětské nemoci“.

Roky byly umělecké sbírky Pardubického kraje roztříštěné na několika místech. Návštěvník za nimi musel na pardubický zámek či do domu U Jonáše.

Nyní se centrem umění stala galerie na břehu Chrudimky, kterou na výstavní prostor z průmyslové budovy přeměnil architekt Petr Všetečka se svým týmem z TRANSAT architekti. Nese jméno významného českého architekta, který cihlový objekt ve stylu geometrické moderny navrhl – Gočárova galerie.

„Gočárova galerie je laťka, kterou jsme rádi skočili, ale s velkými obtížemi, protože to nebylo úplně malé sousto. Ale naše počáteční energie byla tak silná, že jsme se do toho pustili po hlavě. Během práce přicházely další myšlenky. Architektura je příběh s nejasným koncem. Když začnete tvořit, musíte mít oči otevřené a čekat, co vám stavba napoví a kam povede,“ říká Petr Všetečka.

Byl jste někdy před větší výzvou, než když jste stál na břehu Chrudimky a díval se na chátrající, ale monumentální Automatické mlýny?
Velikost výzev nepoměřuji velikostí stavby, jsme ateliér, který má rád, když dělá pokaždé něco jiného a když se zároveň může potkávat s prací našich předchůdců architektů. Tady jsme se poprvé potkali s Josefem Gočárem. Pro nás to byla velká výzva.

Jak vám architekt Josef Gočár usnadnil, nebo možná ztížil vaši práci?
Máme s kolegy organickou metodu, kdy se snažíme přijít věcem na kloub. Gočár měl evidentně větší možnost projevit se v exteriéru než uvnitř, takže tady bylo zajímavé to, že dovnitř jsme mohli směle vstoupit, protože interiér bylo třeba transformovat na jinou funkci. V původní podobě zůstat nemohl. Chtě nechtě jsme si museli vytvořit nový prostorový plán a přitom zachovat materiálovou substanci, protože ta je zajímavá, je pětipodlažní s ocelovým skeletem, na němž jsou dřevěné stropy, to se nám moc líbilo. Zároveň jsme ale museli vytvořit prostor pro galerii.

Jak jste tedy museli měnit interiér?
V některých podlažích jsme třetinu podlaží zrušili a vytvořili dvoupodlažní prostory, první patro přechází do druhého a čtvrté do pátého. To je ale jen viditelná část. Tento dům má poměrně rozsáhlou neviditelnou infrastrukturu, protože musí sloužit galerii po všech stránkách. Pro mě je to technologická otázka, aby dům dal funkci, co potřebuje, a přitom nepřestal být tou památkou, exponátem výsostně architektonickým. Kdybych měl být konkrétní, tak například depozitáře jsou vlastně takové trezory, které jsou zabezpečené proti úniku kapalin, výkyvům tepla a vlhka, mají speciální hasicí systémy. Expozice naopak má působit otevřeným dojmem a návštěvník nemá vědět, že je někde nějaká vzduchotechnika.

Při otvírání jste děkoval architektu Josefu Pleskotovi, že k vám byl hodně upřímný. Co jste tím myslel?
On byl takovým vzdáleným konzultantem, navíc byl u té myšlenky ještě spolu s architektem Lábusem galerii do Automatických mlýnů přemístit. Byl ke mně tvrdě upřímný. Nikdy nám neradil, co máme dělat, ale čas od času jsem za ním přijel a představil mu určitá řešení. Okamžitě jsem poznal, jestli jsme tomu nevěnovali dost času, nebo jsme se něco snažili uhrát nějakou zkratkou. Jeho zkušenost je skvělá v tom, že on opravdu nenapovídá. On dá zkrátka najevo. Tohle je slabé. Tohle je skvělé.

Kdy vychytáte, jak říkáte, dětské nemoci?
Klidně za rok. To je tak složitý stroj, co je tady všechno zabudováno. Galerie stojí u řeky, hrozí povodeň, zároveň se musí hasit jinak v prostorách pro veřejnost, jinak v depozitářích. Celé se to musí střežit, ale přitom chcete otvírat okna. Je tu spousta věcí, které nelze bez zkušebního provozu vyřešit. Teď se ukáže, co je třeba vyladit.

Kromě kraje, který stojí za Gočárovou galerií, tady má své aktivity město Pardubice a manželé Smetanovi. Jak se vám jejich záměry líbí architektonicky dohromady?
S hodnocením ještě počkám. Pomalu se to klube. Hlavně tu Šépkovu budovu vidím teprve teď v jeho úmyslu. Toto bude také potřebovat svůj čas, navíc nám tady chybí ještě dost zásadní věc, a to celá třetí strana pomyslného náměstí. To jsou stavby navržené panem architektem Balíkem a tam jsou ještě ve fázi přípravy. Abychom to mohli nazývat novým městským prostorem, tak ještě musíme počkat. Ale držím pěsti.

Nemalé architektonické aktivity máte i na pardubickém zámku. V jaké jste tam fázi?
Tam máme připravený projekt návštěvnického centra v prostorách, které opustila galerie, když přišla sem. Jsou to hospodářské budovy a ty měníme na návštěvnické centrum. Loni jsme otevřeli Pernštejnskou expozici, z níž mám velkou radost. Tam vlastně začala moje spolupráce s krajem.

Jezdíte sem od roku 2017, takže Pardubice znáte dobře. Jak toto město vnímáte jako architekt?
Mě vždycky zajímají energie věcí. Rozšířím to na celé východní Čechy. Celý region je nabitý raně moderní českou architekturou. Tyto stavby jsem měl vždycky rád. Start s architekty Gočárem a Janákem tady zanechal své stopy. Teprve až nyní, když tu pracujeme, mi připadá, že je tu energie velmi příjemná pro vznik velké architektury. Nedaleko je Litomyšl. A všichni si říkali, proč zrovna ona je tak nabitá. Ale jak jezdím hojně do Pardubic, tak mi připadá, že třeba Pardubice budou skloňovány jako mekka současné architektury. To bych si moc přál.