Uvažovala sice o tom, že po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 emigruje do Velké Británie, přesto nakonec zůstala doma. Přestože měla nabídku v jedné z britských vysokých škol zůstat.
„Když se upálil Jan Palach, byla to určitá výzva pro všechny. Řekla jsem si, že musím zůstat tady,“ říká Jarmila Stibicová, žena, která v době komunismu patřila mezi nejdůležitější členy východočeského disentu.
Váš život poznamenal boj proti komunismu. Kdy jste se poprvé ostřeji vymezila vůči tehdejšímu režimu?
Na výročí 21. srpna – v roce 1969, kdy vyšly pokyny, aby ten den lidé nepoužívali veřejné dopravní prostředky, všude chodili pěšky, nekupovali žádné tiskoviny a nosili smuteční pásky či trikolory s černou mašličkou. V poledne měla být minuta ticha, měly se ozvat sirény a kostelní zvony. Protože jsem měla kontakt na filozofickou fakultu, kde bylo jedno z organizačních hnízd odporu vůči komunismu, přivezla jsem tam tyto letáky a rozšiřovala je. Byly prázdniny a v té době, pokud učitelům nebyla výplata poslána, museli si pro ni přijít přímo do školy. Letáky jsem proto dala školní sekretářce, ať je každému dává s výplatou.
Jak to dopadlo?
Nejdříve se nedělo nic. Ještě v první polovině září jsem mohla normálně vyjet do ciziny, pak si ale pro mě přišli do školy a obžalovali mě z šíření těch letáků. Byla jsem odsouzena. Už tehdy se vědělo, že soudů bude hodně, takže vznikl institut samosoudce. Ten, který soudil mě, byl známý mého kamaráda. Vzkázala jsem mu, ať mi hlavně nepokládá otázku, jestli toho lituju, protože bych mu hned řekla, že ne.
Jaký trest vám byl udělen?
Nakonec jsem dostala nejmírnější sazbu – šest měsíců podmíněně s odkladem na pět let. Nastaly ale změny ve vládě, vyměněn byl i ministr školství a nový ministr byl bolševický. Okamžitě mě ze školy vyhodil. Odbory ve škole na mě sice daly záruku, ale nebylo to nic platné. Byla jsem asi jedna z prvních vyhozených lidí v Pardubicích.
Váš osud ale byl zajímavý. Původně jste byla učitelka angličtiny, učit jste ale po svém „prohřešku“ měla zakázáno a umožnili vám jen uklízet. Jiná pracovní nabídka se nenaskytla?
Nabídek bylo víc, ale nikdy to nedopadlo. Měla jsem například možnost jít pracovat k mentálně postiženým dětem do Jezbořic. Říkala jsem si, že je to od Pardubic poměrně daleko a že mentálně opožděné děti stejně nemohu nijak ovlivňovat, takže by s tím neměl být problém. Na všem jsme se tam dohodli, ale o dva dny později mi přišla zpráva, že to místo už je obsazeno. Samozřejmě, že nebylo.
O práci po podpisu Charty 77 přišel i váš manžel, který do té doby pracoval jako zemědělský výzkumník. Z čeho jste tedy potom žili?
Bylo to finančně hodně náročné. Musel jít pracovat do mlékárny a já jsem potají učila doma angličtinu. To jsem měla zakázané, takže známí vždy říkali, že je učím zadarmo. Hodně nám finančně pomáhali i rodiče.
Takže vás rodiče podporovali i ve vašich aktivitách?
Záleží na tom, co si představujete pod pojmem ‚podporovali‘. Ale byla jsem prostě vychována v masarykovských ideálech.
Ale určitě se o vás báli, nebo snad ne?
Samozřejmě, že se o mě báli. Mnohdy jsem jim raději ani neřekla, co se stalo, abych je neznepokojovala.
Kdy například?
O exponovaných datech mě policisté vždy raději vzali na výslech. Zrovna jsem pracovala v oděvním podniku na pardubické Karlovině, když si pro mě 28. října 1989 přišli. Čekali tam na mě přede dveřmi, protože moc dobře věděli, že doma bych jim neotevřela a museli by vyrazit dveře. Co ale nevěděli, bylo, že se odtamtud dalo ještě odejít jinudy, přímo do Jiráskovy ulice. Takže jsem jim utekla. Rodičům jsem o tom vůbec neříkala. Ale byli jsme domluvení, že pojedeme pryč, výlet spojíme s Dušičkami a pojedeme na hřbitovy. Vyjeli jsme tedy z Pardubic a jezdili hroznými oklikami, aby nás nesledovali. Tatínek se divil, co se děje, mamince to došlo rychle. Pak nás najednou ze všech stran obklíčila auta, bylo to jako z filmu. Otec z toho byl špatný, matka se ale nedala a byla na ně hubatá. Mě tehdy znovu zadrželi.
Jakou celkovou roli měl pardubický disent?
Nepředstavujte si to jako odbojovou činnost za války, kde byly konkrétní úkoly. Šlo o to, udržovat povědomí o tom, co se děje – takže šířit literaturu, pořádat setkání a besedy s mluvčími Charty 77.
Čím konkrétně jste se zabývala vy?
Sbírala jsem materiály pro Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných. Když někoho zavřeli, musela jsem to popsat a dát o tom zprávu. Ta se potom kanály z Prahy doručovala přímo Amnesty International. Jednak se tyto zprávy rozhlasově publikovaly, takže se to dostalo ven, zároveň ale členové Amnesty International podnikali intervence ve prospěch vězněných u příslušných vlád. Když rodiny zůstaly bez prostředků, pomáhali jim i finančně. Na jednotlivých soudních řízeních jsem se seznámila s řadou lidí z Amnesty International, protože ti méně známí sem přijeli jako turisti.
Na soudní řízení, které oficiálně veřejné bylo, ale přece komunisté veřejnost mnohdy vůbec nepouštěli.
Veřejnost tam dělali estébáci. Mohla tam být jen nejbližší rodina – asi tři lidi. Ti to řekli mně a já jsem to přetlumočila lidem z Amnesty International.
Vidím, že máte z obývacího pokoje přímo výhled na krajské ředitelství policie, tedy na místo, kde vás několikrát drželi. Musí to tedy ve vás vyvolávat některé nepříjemné vzpomínky. Nikdy jste se nechtěla přestěhovat?
Doteď mě o tom ani nenapadlo přemýšlet. Žádné vzpomínky to ve mně nevyvolává, jsou tam teď už úplně jiní lidé.
Ale v té době jste byli hrozně na ráně, ne?
To ano. Po čase jsem se dokonce dozvěděla, že pro mě měli krycí jméno Sova. Když jsem vyšla z domu, hlásili: ‚Pozor, Sova vylétla z hnízda.‘ Jednou si sem pro mě dokonce přišel můj bývalý žák – v uniformě. Tak jsem mu řekla: ‚Á, vás jsem nechala dělat reparát, že?‘ Nic si na mě ale tehdy nedovolili. Kdyby jim tohle řekla nějaká mladá holka, asi by to dopadlo úplně jinak.
V té době existovala také spousta donašečů. Jak jste pak vnímala, když jste se dozvěděla, že vás někdo ‚napráskal‘ a byl to blízký člověk?
Nikdy se mi nestalo, že by to někdo udělal vyloženě s úmyslem uškodit, pomstít se, nebo aby z toho měl osobní prospěch. Udělal to jeden chlapec z undergroundu, ale toho komunisté prostě ‚skřípli‘, vydírali ho. Potom ještě jedna žena, která na tom byla psychicky velmi špatně, protože přišla o manžela a za neznámých okolností i o syna na vojně. Také ji ‚skřípli‘. Kdo tu dobu nezažil, nemůže to soudit. Někoho odsoudit je hrozně jednoduché, ale musíme hledět i na vedlejší okolnosti.
Čím to bylo, že vy sama jste byla tak psychicky odolná? Na výsleších jste údajně vždy jen mlčela…
Ano, to bylo nejlepší řešení. Také mě brali jako dámu ve středním věku, takže na mě tak drsní nikdy nebyli, tudíž jsem neměla důvod se bát. Byla nutná pevná vůle – své žáky jsem také nikdy neučila, že hlavou zeď neprorazí. Když se budou snažit soustavně a bude jich víc, nakonec ji vždy prorazí.
Kolikrát jste se ocitla v cele předběžného zadržení?
To nevím, byla jsem tam hodněkrát. Z bytu jsem nevycházela bez kartáčku na zuby a léků. Měli totiž možnost nás zadržet na 48 hodin a pak nás museli pustit. Stalo se ale, že mě propustili, vyšla jsem a na schodech mě zadrželi znovu a strávila jsem tam dalších 48 hodin.
Nastal nějaký okamžik, kdy jste se opravdu bála?
Nevzpomínám si, že bych se vyloženě bála. Věděla jsem, že se mi nemůže nic stát, že mě nezabijí, ani fyzické násilí na mě nikdy nepoužili. Samozřejmě mě mohli zavřít, ale to, co se dělo v padesátých letech, už se nestávalo. A pokud ano, tak jsem pro ně nebyla dost významná. Víc si dovolili třeba na lidi z undergroundu, ze mě měli respekt.
Říkáte, že jste se nikdy nebála. Co pro vás tedy bylo nejhorším zážitkem?
Nejhorší okamžik byl, když mě odvezli do věznice, protože osobní prohlídku mi mohla udělat jen žena a na služebně zrovna žádná nebyla. Narazila jsem na bachařku-sadistku. Hodinu mě nechala stát nahou na betonu a chtěla mi provést pravou vězeňskou prohlídku – tedy i prohlídku rekta, jestli v něm něco nepřenáším. Ta se prováděla tak, že nahý člověk roznožmo dělal dřepy. Znala jsem svá práva a odmítla to, ale začala být surová. Tak jsem jí řekla, že to teda udělám, ale že na ni podám stížnost.
Nikdy jste podle vlastních slov s komunisty nechtěla mít nikdy nic společného. Váš manžel ale byl do roku 1969 v KSČ.
To byl můj druhý manžel. V roce 1969 ze strany vystoupil a my jsme se brali až o tři roky později, takže s tím obdobím nemám nic společného. Bylo to u něj dané asi tím, že vyrůstal v neúplné rodině, chybělo mu zázemí. Zemřel mu totiž otec, když mu bylo asi osm let, takže mu chyběl mužský vzor. V patnácti nebo šestnácti letech pak pro něj bylo hrozně jednoduché vstoupit do strany. Mě ale rodiče vychovávali úplně jinak.
Za katedru jste se po revoluci mohla vrátit. Byl to pro vás pocit zadostiučinění?
Asi ano. Vítali mě s kytarou a bylo to moc příjemné. Dokonce sami studenti se zasadili o to, abych se vrátila, když jedna učitelka odešla na mateřskou dovolenou. Nakonec to ale bylo zklamání pro obě strany. Byla jsem toho názoru, že se musí minimálně angličtinu učit víc, než předtím. Oni naopak očekávali, že na ně budu hrozně mírná. Když ale pochopili, že to s nimi myslím dobře a že je nová doba, tudíž angličtinu budou potřebovat, už bylo vše v pořádku. Učila jsem tehdy na gymnáziu i konzervatoři, ale bylo to časově neúnosné. Nakonec jsem tedy zůstala na konzervatoři.
Nemohu se nezeptat – jak je možné, že jste takhle vitální?
Člověk musí chtít. Utekla jsem hrobníkovi z lopaty, dva měsíce jsem dokonce byla v bezvědomí, lékaři nevěděli, co se děje, rodině říkali, že to rozhodně nemohu přežít. Pak říkali, že to asi přežiji, ale že nebudu moct chodit, nikdy neopustím nemocnici a že je vyloučené, že bych mohla žít sama. A vidíte. Člověk se prostě nesmí vzdát.
